Roman Tesař ji přivezl na seznámení s rodiči a vzápětí zmizel. Nejspíš to nebylo schválně. Anebo možná ano. Zastavil se u něj kamarád a Roman se prostě vypařil.
„Jen na půl hodinky!“ houkl ještě ode dveří.
O tom příteli už Nela Šimonová slyšela – studoval v Olomouci, znali se od dětství a patřili k sobě jako bratři. Přijel na prázdniny, tak přece nebylo možné se nevidět. Logické. Přesto se Nela cítila nesvá. Zůstala sama s rodiči, kteří se hned pustili do zalévání zahrady. Teprve dorazili na chatu a když nabídla pomoc, mávli rukou.
„Běž zatím za babičkou do kuchyně,“ poslali ji tam.
Podle Romanových vyprávění byla jeho babička úžasná žena: posílala mu peníze, kryla ho před rodiči, když nezvládl zkouškové, a vařila tak, že se po tom jen zaprášilo. Nela to znala z vyprávění i z ochutnávek – sušenky i vyhlášený rybí koláč jí Roman s hrdostí nabízel.
Oslovit ji slovem babička však znělo nepatřičně. Božena Pavlíčeková byla štíhlá, vzpřímená, s držením těla jako tanečnice, krátký účes bez jediné šediny jí dodával noblesu a připomínala spíš francouzskou herečku než seniorku. Právě se věnovala přípravě onoho koláče, protože věděla, že její milovaný vnuk přijede.
„Mohu vám s něčím pomoct?“ nabídla se Nela a raději si znovu umyla ruce, aby nevypadala jako šmudla.
„Nakrájej cibuli,“ odpověděla Božena Pavlíčeková.
Její hlas byl věcný, chladný. Nic víc. Nelu to bodlo u srdce. Tolik si přála, aby na Romanovu rodinu zapůsobila dobrým dojmem. Bylo to pošetilé, ale před pár dny, když Roman spal, se jí do hlavy vloudily pochybnosti. Prohrabala jeho skříň, protože měl poslední dobou podivné chování, jako by něco skrýval. Napadlo ji, že našla druhý telefon – přesně takový měl kdysi její bývalý, když si psal s jinými.
Jenže to nebyl telefon. V sametové krabičce ležel prsten. Směs napětí, radosti a lítosti nad tím, že si sama zkazila překvapení, byla tak silná, že se tehdy neubránila slzám – a právě s touto vzpomínkou teď stála v kuchyni a snažila se uklidnit, než se celý příběh posune zase o krok dál.