Těmi poznámkami to ale neskončilo.
Ne, Nela samozřejmě počítala s tím, že se jí budou vyptávat, možná si ji budou zkoumat, ale tohle už bylo příliš. Byla vlastně ráda, že jí slzy vyhrkly kvůli cibuli – ještě by tak scházelo, aby se rozbrečela doopravdy.
„Já mám na škole lepší výsledky než Roman,“ prohodila nakonec, jen aby nestála potichu jako nějaká provinilá školačka.
„Ale prosím tě,“ odfrkla si babička. „Co se tam asi tak můžeš učit? Myslíš, že nevím, jak studentky dělají zápočty? Stačí vhodný výstřih.“
Nele okamžitě zahořely tváře. Co má teď dělat? Zvednout se a odejít? Nebo se zeptat, čím si u ní vlastně vysloužila takový tón?
„A kdybych byla tebou, nenosila bych tak těsné oblečení a necpala se koláči,“ pokračovala žena bez zaváhání. „Roman má rád štíhlé holky.“
Tohle už byla rána přímo na citlivé místo. Nela se s váhou trápila odmalička, držela diety, zkoušela všechno možné, ale marně. Oba rodiče byli vysocí a statní a ona zdědila přesně tyhle rysy.
Řízla do cibule prudčeji, než chtěla, nůž jí sjel a škrábl ji do prstu. Skvělá záminka. Jak se odtud dostat pryč – a ideálně z celé téhle chaty. Jestli je takhle naladěná babička, dokázala si živě představit, jaká asi bude Romanova matka: přísná, chladná, povýšená. Vezme si kabelku a pojede prvním vlakem zpátky, ještě že si ji ani nestihla odložit.
Stiskla poraněný prst a vyběhla na chodbu. Popadla tašku a bez jediného slova se vytratila ven.
Slunce ji praštilo do očí. Zavřela víčka a hřbetem ruky setřela slzy.
„A kam se chystáš?“
Na zahradě stála Romanova máma, v rukavicích, s konví v ruce.
„Domů. Něco se… prostě musím hned vrátit. Romanovi to vyřiďte… nebo mu napíšu sama,“ zamumlala Nela a doufala, že na ní není poznat, jak moc je rozhozená.
„A ten prst?“ všimla si žena.
„To nic, maličkost.“
Romanova matka si sundala rukavice a položila konev do trávy. Zadívala se na ni pozorněji.
„Takže… Božena Pavlíčeková, že?“
Nela potáhla nosem.
„Pojď sem.“