„Sedni si,“ pobídla ji jemně. „Ať ti řekla cokoliv, neber si to k srdci. Naše babička je… svérázná povaha. Ale v jádru dobrá. Má spoustu kladů. Když člověk hledá. Hodně hluboko.“
Rozesmála se, a Nela se k ní po chvíli přidala.
„Kdybys věděla, jak mě přivítala ona,“ pokračovala Romanova máma mezi smíchem. „Co to sem taháš za stvoření, říká, kobylo? A co má s těmi zuby? Bylo mi osmnáct, sotva jsem odrostla holčičím střevícům. Brečela jsem úplně stejně jako ty. A to byly teprve začátky. Tak dost, neutírej slzy. Ať si ten svůj koláč peče sama. Recept mi nikdy neprozradila, potvora jedna. Pojď, ošetříme ti ten prst, člověk nikdy neví. Roman se každou chvíli ukáže, budeme grilovat. Pojď, netrap se. To všechno přejde. Babička je ve skutečnosti skvělá, ještě to poznáš…“
A Nela to skutečně poznala. Ne že by poznámky na její postavu, styl oblékání nebo řeči o tom, jak asi přišla k povýšení – vždyť přece žena nemůže vydělávat víc než chlap – úplně zmizely. Ale v jednom měla Romanova máma pravdu: babička měla spoustu předností. Především vařila naprosto báječně, i když si své recepty střežila jako poklad. A za druhé – bezmezně milovala vnuka. Později i pravnoučata. Díky tomu se Nela mohla soustředit na práci, chodit s kamarádkami do kaváren a klidně létat s Romanem i k moři. Její syn, a později i dcera, byli v pevných a láskyplných rukou – a to jí nikdo vzít nemohl.
Recept na onen koláč, stejně jako na všechna ostatní jídla, objevili až po babiččině smrti. Úhledně zapsaný přísným rukopisem v modrém sešitě. Byly tam i poznámky o životě, diety a narozeniny oblíbených zpěváků. Ten sešit Nela věnovala dceři – ať se učí, jí už netřeba. A když syn jednou přivedl domů dívku na seznámení, Nela ji beze slova poslala krájet cibuli. Jen tak. Pro jistotu.