Slunce viselo vysoko nad staveništěm a bez milosti pálilo do plechové střechy montované buňky, až kov občas tichounce zapraskal. Nad čerstvě zalitými základy se chvěl horký vzduch, těžký jako rosol, prosycený výpary pryskyřice, jemným dřevěným prachem a štiplavým pachem mužského potu. Partyzánská parta nádeníků měla polední pauzu. Všichni se natlačili do skromného stínu u provizorního stolu zbitého z prken a s chutí se cpali opečenými bramborami se škvarky, hlasitě mlaskali a trousili vtípky tak nevybíravé, že by se nad nimi i samotné horko nejraději schovalo.
— Hele, Radku Tesaři, koukni na tu ženskou vedle! — strčil loktem do kolegy podsaditý chlap s obličejem, jemuž dominoval křivý, hrbolatý nos ve tvaru hrušky. — To je kus, co? Pořádná ženská, radost pohledět!
Právě kvůli tomu nosu mu už dávno nikdo neřekl jinak než Roman Modrý.
— Nech toho, Romane, — zabručel Radek rozpačitě. Byl to muž kolem čtyřicítky, ostříhaný nakrátko, se zarputilou hranatou bradou a klidnýma očima barvy říční hladiny. Na opálených pažích se mu při každém pohybu rýsovaly pevné svaly. — Jestli máš potřebu se předvádět, klidně si běž. Já si problémy domů tahat nehodlám.
— Ty jsi ale trouba! — nedal se Modrý a s potěšením zakřupal nakládanou okurkou. — Vždyť na tebe civí, jako by tě nikdy v životě neviděla! Všiml sis, jak po našem atletovi pokukuje? To je materiál, panečku!
— Moje manželka je, pánové, hotový vyšetřovatel, — vložil se do hovoru hubený, pihovatý Michal Tkadlec a poškrábal se na zátylku. — Vyčuchá i pouhý pohled cizím směrem. O nějakém kroku stranou ani nemluvím. Má radar lepší než armáda. Takže vaše Veronika Vaněková… to rozhodně není nic pro mě.
Chlapi se rozřehtali a prostor znovu zaplnilo mlaskání a cinkání příborů. Terčem jejich pozornosti byla sousedka pracující o pár desítek metrů dál, za pletivovým plotem. V jednoduchých bavlněných šatech a se slaměným kloboukem na hlavě se skláněla nad jahodníkem a občas se jí ve tváři, ukryté ve stínu krempy, mihlo cosi jako lehká nelibost nad útržky řečí, které k ní doléhaly.
— Hej, hospodyně! — nevydržel to Roman, odložil lžíci a zavolal. — Nechceš s něčím pomoct? Jak dodělám tady, jsem celej k službám! Zlatej ručička, práce se nebojím!
Žena se pomalu narovnala a dlaněmi si opřela bedra, jako by si tím ulevila. Sundala klobouk a ovívala si rozpálenou tvář. Kaštanové vlasy stažené do ledabylého drdolu se na slunci leskly měděnými odlesky.
— Kdepak, — odpověděla jasným, zvonivým hlasem, v němž bylo slyšet pobavení. — Pro tebe, siláku, žádná práce není. Ale pro něj… — mávla opáleným prstem někam mezi Radka a Michala, — by se jedna jemnější zakázka našla.
— Jak to myslíš?! — rozčílil se Roman. — To je diskriminace podle ksichtu! Hloupá ženská!
— Já… ehm… já nevím, — znejistěl Michal, vyskočil z lavice a rozhlédl se. — Na koho jste ukázala? Na něj? — kývl směrem k mlčícímu Radkovi. — Nebo na mě?
— Na tebe, chlapče, na tebe, — zasmála se. — Tak co, pomůžeš mi spravit kůlnu? Dveře se sekají a střecha už taky pěkně naříká.
— Já jsem… víte… ženatý, — vydechl Michal sotva slyšitelně, celý rudý.
Slyšela ho však velmi dobře. Její smích zazvonil prostorem jako skleněný zvoneček a rozlil kolem sebe bezstarostnou lehkost.
— Neboj, nevolám tě na žádné zakázané hry, ale na opravu kůlny! Stav se večer, až slunce zaleze za kopec, a všechno si v klidu domluvíme!
Veselým mávnutím klobouku se otočila, lehce a ladně odešla k domu a zmizela za jeho dveřmi. Po ní zůstalo jen ticho plné rozpaků, závisti a nejasné naděje, která se pomalu usazovala mezi muži.
— No teda…
Radek se znovu podíval směrem k plotu, ale tentokrát už bez úsměvu, jako by tušil, že tohle setkání ještě zdaleka nemá poslední slovo.