„Podivná ženská,“ protáhl Radek Tesař a znovu se sklonil k jídlu, i když bylo zřejmé, že chuť ho definitivně opustila. Z celé party působil nejvýrazněji. Dřív se připravoval na vrcholový box, měl nakročeno ke sportovní kariéře, a i dnes si udržoval pevnou, vypracovanou postavu, která prozrazovala roky disciplíny. Jenže osud se s ním nemazlil. Procestoval kdejaký kout republiky, ale nikde nezapustil kořeny. Ženy přicházely a mizely, žádná nezůstala. Toužil po vztahu, který by něco vydržel, po domově, ne po další zastávce na cestě. Pak se mu rozpadlo podnikání a během krátké doby přišel o práci i rodinu. Aby se vůbec uživil, začal jezdit po melouchách – a už u toho zůstal. Chlapi ho brali. Vážili si jeho férovosti a smyslu pro spravedlnost, a tak ho časem postavili do čela party.
„Co myslíš, Michale,“ nadhodil znovu a zkoumavě si prohlížel hubeného Michala Tkadlce, kterého by málokdo označil za fešáka, „proč si vyhlédla zrovna tebe?“
Michal se pohodlně uvelebil na kládě, natáhl nohy a s klidem mudrce pronesl: „Má dokonalý sluch, Radku. To je celý.“ Usmál se sám pro sebe. „O ženě jsem mluvil sotva slyšitelně, tišeji než šnečí pochod, a ona to stejně zachytila. Takže ví, že doma nosím kalhoty jen na oko. Proto mě pozvala. Bez okolků, bez zbytečných řečí. Anebo…“ přimhouřil oči a líně zívl, „právě naopak.“
Radek se na okamžik zamyslel a pak zničehonic promluvil, tentokrát s jiskrou v hlase: „Hele, kámo… co kdybych tam zašel místo tebe?“ Naklonil se blíž. „Připomněla mi někoho. Hodně. A kdyby šlo skutečně o práci, rozdělíme se. I když… já bych jí klidně pomohl i zadarmo.“
„Jen běž, hrdino,“ mávl Michal rukou, zvedl se a oprášil si nohavice. „Tak co, chlapi, jdeme makat? Slunce se s námi dohadovat nebude.“
Jak se den chýlil k večeru, Radkovi se v hrudi usazoval neklid, kterému nerozuměl. Čím blíž byl soumrak, tím víc ho svíraly pochybnosti. Jít, nebo nejít? Nakonec zamířil do provizorní maringotky. Michal tam ležel rozvalený na lehátku, na nose obří brýle se silnými skly a se zaujetím listoval ošoupaným číslem časopisu „Mladý svět“, který tu zbyl po majitelích jako materiál na podpal.
„Michale, asi si to rozmyslím,“ ozval se Radek nejistě. „Nepůjdu tam. Vždyť pozvala tebe.“
Michal sundal brýle, jednu nožičku si zamyšleně vložil mezi rty a zavrtěl hlavou. „Ty bys mě chtěl zničit, co?“
„Jak to myslíš?“
„No vážně. Jakýpak noční spravování kůlny?“ klepl si prstem na spánek. „Zamysli se. A já… však víš, ženu jsem neviděl měsíc. Jsem slabá povaha, mohl bych podlehnout pokušení. Tak běž. Zachraň kamaráda. Mou čest i rodinný klid.“
Radek pocítil, jak se mu vrací odhodlání. Jakmile práce skončila, zamířil rovnou k rybníku za vsí, aby ze sebe smyl prach a únavu. Studená voda ho bodla do kůže, ale pročistila hlavu a rozbušila srdce. Oblékl si jedinou čistou košili, obyčejnou modrou ze saténu, a vykročil k sousednímu pozemku „probrat detaily zakázky“. V uších mu stále zněl její zvonivý, nečekaně mladistvý smích.
Před brankou postával dobrých pět minut. Nemohl se přinutit vstoupit. „Řeknu, že Michal nemůže a poslal mě,“ opakoval si v duchu, dokud konečně nezvedl ruku a nezaklepal.
Dveře, stejně jako předtím, nebyly zamčené. Opatrně je otevřel a ocitl se v malé, útulné kuchyni, kde se mísila vůně čerstvého pečiva a máty. Bylo tu šero, jen mdlé večerní světlo prosakovalo oknem. Táhl rukou po zdi a hledal vypínač.
„Ne…“ ozval se náhle z vedlejší místnosti tlumený, horký šepot, ze kterého mu po zádech přeběhl mráz. „Pojď… pojď ke mně…“
Radkovi se srdce sevřelo a vyletělo až do krku. Nevědomky vykročil za hlasem, otevřel další dveře a zůstal stát na prahu. V kaluži měsíčního světla, které se lilo z okna, stála ženská postava v lehkém, splývavém oděvu a celý ten tichý, napjatý okamžik sliboval, že to, co přijde dál, už nepůjde vzít zpět.