„Synova,“ odpověděla Veronika s lehkým úsměvem, i když v očích měla nejistotu. „Studuje ve městě. Jen mám obavu, že vám nebude úplně sedět.“
Radek si košili zkusil hned na místě. Přetáhl ji přes ramena, zapnul pár knoflíků, ale bylo jasné, že zázraky se dít nebudou. Látku sice navlékl, jenže o zapnutí na hrudi nemohla být řeč. Švy se napínaly tak nebezpečně, až to vypadalo, že každou chvíli povolí.
O týden později byla zakázka hotová. Stavba stála přesně tak, jak měla, a parta už balila nářadí, skládala vybavení do bílé dodávky a chystala se vyrazit dál, na další adresu. Radek Tesař se ale ještě před odjezdem zastavil u staré paní u nádraží, která tam prodávala květiny. Vybral pečlivě patnáct růží – velké, sytě rudé, takové, které nešlo přehlédnout.
Znovu stál u její branky. V ruce svíral pichlavou kytici, dlaň měl zpocenou a srdce mu bušilo, jako by se chystal na zkoušku. Zaklepal na stejné dveře jako tehdy. A stejně jako minule nebyly zamčené.
„Veroniko? Jste doma?“ zavolal do malé kuchyně, která mu za ten krátký čas zvláštně přirostla k srdci.
„Chviličku, hned jsem dole!“ ozvalo se shora a po schodech se rychle rozběhly lehké kroky.
Sešla dolů a v náručí nesla pečlivě zabalený balíček. Radek mlčky natáhl ruku s květinami. Červené okvětní lístky se jemně chvěly v rytmu jeho zrychleného dechu.
„Veroniko, já…“ začal, ale slova se mu rozsypala dřív, než je stihl poskládat.
„Tady,“ vstoupila mu do řeči a hlas se jí nepatrně zlomil. „Tentokrát by to už měla být vaše velikost. Je nová. A tu starou… tu roztrženou… tu si nechám. Na památku. Nevadí?“
Neodpověděl. Místo toho udělal krok blíž, položil jí ruce na ramena a přitáhl si ji k sobě. Neodtáhla se. Jen prsty pevně sevřely látku jeho obnošené bundy, jako by se bála, že zmizí.
„Veroniko… vrátím se. Určitě se vrátím. Můžu?“ vydechl tiše.
„Jestli se nevrátíš, tak si mě nepřej,“ zašeptala mu do hrudi. Cítil, jak se celá chvěje.
„Radku! Tesaři! Kde se couráš?“ ozvalo se už netrpělivě od silnice.
Vzápětí se ozval klakson, pak ještě jeden, dlouhý a dotěrný. Nepolíbili se. Jen ji pustil, otočil se a odešel, zatímco si v sobě nesl její úsměv a vůni vlasů.
Podzim mezitím obarvil lesy do zlata a rzi. Radek se vrátil hned, jak mu to práce dovolila, když si u zákazníka vybojoval pár volných dnů. Šel k jejímu domu a srdce mu tlouklo do kroku spolu se šustěním listí pod nohama. Čím blíž byl, tím tíživější pocit se mu usazoval na hrudi. Na brance visel velký, lesklý visací zámek. Okna byla temná.
„Cos čekal, troubo,“ pomyslel si hořce a opřel čelo o studené pletivo. „Taková ženská… Jasně že nebude čekat na potulného řemeslníka. Našla si někoho lepšího.“
Přes léto si vydělal slušné peníze, dokonce něco ušetřil. Teď mu ale bankovky připadaly jako bezcenný papír. Nebylo pro koho je utrácet. Zase byl sám, jako holá větev ošlehaná podzimním větrem.
Už se chtěl otočit k odchodu, když si všiml něčeho malého a bílého přivázaného k oku zámku. Obyčejný igelitový sáček. Uvnitř složený lístek.
Srdce mu poskočilo. Rozechvělými prsty papír rozbalil.
„Radku, klíč je pod muškátem, jak jsme se domluvili. Jsem ve městě u syna, vrátím se v sobotu. Lednice je plná. Čekám. Tvoje Veronika.“
Přitiskl lístek ke rtům, zavřel oči a nechal slzy stékat po tvářích – tentokrát šťastné. Pak se rozběhl ke schodům, našel pod květináčem chladný klíč a vrátil se ke brance.
Tentokrát nespěchal. Zasunul klíč do zámku, otočil jím a s hlasitým, radostným cvaknutím otevřel. Vstoupil dovnitř. Do nového domova. Do jejího domu. Do jejich domu. A s naprostou jistotou věděl, že velikost jeho štěstí konečně sedí přesně.