„Co si to tady dovolujete poroučet?!“ rozčiloval se ten muž. „Klaudie, proč mlčíš? Copak už ve vlastním bytě nejsi paní?“
„Odejdi,“ vydechla Klaudie Sedláčková sotva slyšitelně. Pak se nadechla a zopakovala to pevněji: „Hned.“
Klaudie nikdy neuměla a vlastně ani nechtěla být sama. Její maminka o ní často říkala, že je nepraktická a křehká, a měla o ni neustálý strach.
Když maminka zemřela, bylo Klaudii teprve patnáct, a tak se k ní nastěhovala teta Renata Řezníková, která za ní přijela z odlehlé vesnice jen kvůli ní.
Zpočátku si tetka netroufala moc věřit, že společné bydlení zvládnou. S obavami si neteř prohlížela, čekala vzdor nebo potíže. Brzy ale pochopila, že Klaudie je klidná, tichá a nenáročná dívka.
Většinu času trávila zavřená ve svém pokoji, kreslila, ponořená do vlastního světa. Když dostala za úkol vysát, udělala to. Když ji zavolali k obědu, bez řečí přišla.
Ven s kamarádkami chodila výjimečně, mluvila slušně a nenápadně. Problémy žádné.
„A kam se vlastně chystáš po škole?“ zeptala se jednou Renata.
„Na uměleckou školu,“ odpověděla Klaudie tiše.
„No nevím, jestli se tímhle dá uživit,“ povzdechla si teta a rozhodila rukama. „Nechtěla bys raději třeba účetnictví?“
„S mámou jsme o tom mluvily. Řekla mi, že si smím vybrat vlastní cestu,“ stáhla Klaudie rty tvrdohlavě k sobě.
„Dobře, jak myslíš. Maminka ti nechala peníze na studium. Do zbytku se plést nebudu.“
Žily spolu v klidu a bez hádek. Renata byla přesvědčená, že to tak zůstane napořád. Jenže když bylo Klaudii dvacet, teta jednoho dne oznámila, že odjíždí.
„Nedokázala jsem si na město zvyknout. Táhne mě to domů,“ přiznala. „Navíc jsem tu potkala muže. I on chce žít na venkově. Pojedeme spolu ke mně.“
„A co já?“ zůstala Klaudie zaskočeně stát.
„Ty už jsi dospělá. Vyděláváš slušně v nakladatelství, zvládneš to. Ráda bych tě provdala, ale to asi ještě chvíli potrvá. Hlavně nespěchej a vyber si někoho pořádného.“
„Budu se snažit,“ přikývla Klaudie.
První měsíce o samotě pro ni byly nesmírně těžké. Ticho bytu na ni doléhalo ze všech stran.
Samota však netrvala dlouho. V supermarketu, kam chodila pravidelně nakupovat, si jí všiml mladý člen ostrahy a začal se o ni zajímat.
Radovan Král, pětadvacetiletý muž s dobráckým úsměvem, bydlel se svou matkou Květoslavou Moudrýovou, přivydělával si jako taxikář a snil o rodině.
Začali se scházet a po třech měsících se vzali, i když Květoslava nadšením neoplývala.
„Připadá mi taková… nijaká. To sis nemohl najít živější?“ šeptala synovi v domnění, že ji Klaudie neslyší.
„Mami, přestaň. Klaudie je skvělá a já ji miluju,“ zastal se Radovan své ženy.
„A ještě to jméno má takové podivné…“
„Mami!“
Klaudie se jen tiše usmála. Měla po svém boku muže, který ji chránil.
Časem se i Květoslava smířila se synovou volbou a s Klaudií si našly cestu jedna k druhé. Jediné, co jí vrtalo hlavou, bylo, že se neobjevovaly žádné děti.
Po třech letech šťastného manželství Radovan zahynul při dopravní nehodě.
Pohled na obě ženy byl srdcervoucí. Držely při sobě, podpíraly se navzájem, ale bolest byla příliš hluboká.
Jak měsíce plynuly, rány se pomalu zatahovaly. Po půl roce si Klaudie přiznala, že samota ji znovu drtí a že takhle dál žít nedokáže.
A tehdy, jako by svět sám zpozorněl a rozhodl se do jejího osudu nenápadně zasáhnout.