Jako by její tichá prosba byla vyslyšena okamžitě – osud jí do cesty postavil Patrika Řezníka.
Klaudie Sedláčková se vracela z obchodu s nákupní taškou v ruce, když ji na chodníku oslovil cizí muž. Byl statný, kolem třicítky, s otevřeným výrazem v obličeji.
„Dobrý den. Nepamatujete si mě?“ zeptal se opatrně.
„Dobrý den… asi ne,“ odpověděla po krátkém zaváhání. Přesto měla neurčitý pocit, že už ho někde zahlédla.
„Jmenuju se Patrik. Jsem Radovanův vzdálený bratranec. Potkali jsme se na jeho pohřbu. Kéž odpočívá v pokoji,“ dodal a rychle se pokřižoval.
„Možná… omluvte mě, mám z té doby všechno jako v mlze,“ pronesla tiše.
„To chápu. Jen jsem si říkal, že bych se zastavil a zjistil, jestli něco nepotřebujete. Třeba pomoct s něčím v bytě.“
„Děkuju, to je od vás hezké… vlastně, pojďte dál, uvařím čaj,“ zarazila se a pozvala ho k sobě.
Seděli spolu dlouho, povídání plynulo lehce a brzy si začali tykat. Patrik vyprávěl, že se teprve nedávno přistěhoval do města, pracuje jako skladník a bydlí v pronajatém pokoji s kamarádem. Opakovaně zdůrazňoval, že kdykoli bude potřeba, rád pomůže.
Odešel až pozdě večer. Jenže další den se objevil znovu – spravil kapající kohoutek v koupelně, namontoval síťku do okna a pak zase seděli u stolu a mluvili o všem možném. Tak to pokračovalo několik týdnů.
Po zhruba měsíci těchto návštěv u Klaudie přespal poprvé. O novém muži se však nezmínila Květoslavě Moudrýové. Jednak na to neměla odvahu, a navíc tchyně nebyla ve městě – celé léto trávila na chalupě u přítelkyně.
Osud ale rozhodl jinak. Květoslava je jednoho dne spatřila spolu na ulici.
„Jak ses to jen mohla, Klaudie?“ vyčetla jí hned druhý den, když přišla k ní domů. „Ještě ani hlína na hrobě mého syna pořádně neoschla a ty už si vodíš jiného chlapa?!“
„Prosím vás, nehádejme se,“ povzdechla si Klaudie a byla ráda, že Patrik je v práci a nic neslyší. „Radovan by si přál klid.“
„Myslíš, že by se mu líbilo, že sis našla takového pobudu?!“
„Proboha! Co po mně chcete?“ vybuchla poprvé v životě. „Abych do konce svých dnů jen truchlila? Já věřím, že by byl rád, kdybych nebyla sama!“
„To jsem od tebe nečekala…“ pronesla Květoslava chladně a bez dalšího slova odešla.
Klaudie zůstala rozrušená, dokonce se rozplakala, ale nakonec si řekla, že to tak asi má být. Patrik se k ní měl brzy nastěhovat a tajit to by stejně nemělo smysl. A proč by se vlastně měla skrývat? Radovan tu už není a ona má právo žít dál.
O tři dny později se tchyně objevila znovu, tentokrát nečekaně.
„Ty jsi ale hloupá ženská, Klaudie! Víš vůbec, s kým ses zapletla?! To je přece Patrik – známý floutek a vychytralec!“ spustila sotva pozdravila.
„Jak to můžete vědět?“ vydechla Klaudie. „Sledovala jste nás?“
„Nemusela jsem tě sledovat,“ odsekla. „Měla jsem právo zjistit, s kým se vdova po mém synovi stýká. Poprvé jsem ho viděla jen z dálky.“
„Já jsem vdova! Vdova po vašem synovi!“ zvýšila hlas Klaudie. „Milovala jsem Radovana, ale ten už se nevrátí! Chcete, abych přestala žít i já?!“
Květoslava se zalekla jejího stavu, rychle jí podala sklenici vody a snažila se ji uklidnit. Po chvíli ticha pokračovala už smířlivějším tónem:
„Dobře… nejdřív jsem měla strašný vztek. Ale pak jsem si uvědomila, že máš pravdu. Život jde dál. Já už syna mít nebudu, ale ty by sis stejně jednou někoho našla.“
„Díkybohu,“ vydechla Klaudie s úlevou, aniž by tušila, že to nejdůležitější z rozhovoru teprve přijde.