…a musí se to vyřešit rychle a bez zbytečných řečí. Máš vůbec peníze na potrat? Když ne, tak je seženu.“
„Na… na co peníze?“ hlesla Klaudie zlomeným hlasem, jako by jí někdo vyrazil dech.
„Na potrat, sakra!“ vyjel Patrik podrážděně, bez špetky citu.
„Já… ty… vždyť jsme přece říkali, že se máme rádi…“ snažila se ještě najít oporu ve slovech, která dřív něco znamenala.
„A co má jako láska společného s dítětem?!“ rozkřikl se. „Jasně, jsi hezká ženská, to jo. A navíc skromná. Možná až moc.“
Chvíli přecházel po kuchyni a pak pokračoval, jako by jí vykládal cizí příběh.
„K tobě jsem se nastěhoval proto, že nás s kámošem vyhodili z podnájmu. Neplatili jsme, no. Pak jsem zjistil, že je tu vlastně fajn – střecha nad hlavou, uklizeno, teplé jídlo. A ženská, co se umí přitulit. Tak jsem zůstal. Ale děti? Ty jsem s tebou rozhodně neplánoval. Tak na to zapomeň.“
Klaudie stála jako opařená a snažila se pochopit, co právě slyšela. Než stačila cokoliv říct, ozval se naléhavý zvonek u dveří. Někdo zvonil vytrvale, s jasným úmyslem se dovnitř dostat.
Nezbylo než otevřít.
Na prahu stála Květoslava Moudrýová, v ruce krabici s dortem.
„Proč mi nebereš telefon? Volám snad už hodinu. A ke dveřím jsem se taky musela dobývat,“ prohodila a bez okolků se protáhla dovnitř. „Tady si to vezmi,“ strčila Klaudii dort do rukou a začala si sundávat boty. „Před dvěma dny se mi zdál Radovan. Povídá mi: ,Mami, proč jsi Klaudii nechala samotnou? Vždyť tě potřebuje.‘ Tak jsem si to promyslela a řekla si, že se musíme usmířit.“
Teprve pak se na ni pořádně podívala a zarazila se.
„Co se tady stalo?!“
„Dobrý den,“ ozval se Patrik ode dveří do kuchyně. „Návštěvu jsme dneska nečekali.“
„To vidím,“ odpověděla Květoslava chladně a odstrčila ho stranou. Vešla do kuchyně a pohled jí padl na test ležící na stole.
„Aha… tak takhle. A on z toho radost nemá, že?“ obrátila se ke Klaudii.
Ta jen neurčitě zavrtěla hlavou. Ani nebylo třeba vysvětlovat víc – Květoslava svého syna znala až příliš dobře.
„Sbal si věci hned teď,“ řekla klidně, ale nekompromisně Patrikovi. „Ať tě ani nenapadne se vracet.“
„A vy mi tady budete poroučet?!“ rozčiloval se. „Klaudko, ty mlčíš proč? Copak už nejsi paní domu?“
„Odejdi,“ zašeptala. A pak, s nečekanou pevností: „Hned.“
„Jste obě praštěné!“ vykřikl. Vletěl do pokoje, něco si brumlal pod nos, naházel pár věcí do tašky a práskl za sebou dveřmi.
Ještě dlouho seděly obě ženy mlčky u kuchyňského stolu.
„Tak… opravdu se vám zdál Radovan?“ prolomila ticho Klaudie. „Říkal ještě něco?“
„Ne,“ povzdechla si Květoslava. „Rozhodla jsem se sama. Říkala jsem si, že třeba se Patrik změnil. Že mu dáme šanci. No… vidíš.“
„Ano. Vidím,“ přikývla Klaudie smutně.
„Jedno si ale zapamatuj, holka,“ řekla Květoslava pevně. „To dítě si necháš. O žádném zbavování se ani neuvažuj.“
Při slově „holka“ se Klaudii zaleskly oči. Mlčky přikývla.
„My dvě to zvládneme,“ pokračovala starší žena. „Vychováme ho spolu. A po Patrikovi nebude mít ani povahu.“
Klaudie se jí vrhla kolem krku a obě se rozplakaly.
Šimon Kovařík se narodil přesně v termínu. Květoslava Moudrýová se k nim nastěhovala a vnukovi neřekla jinak než „náš chlapeček“. Svůj byt pronajala – peníze se jim budou hodit.
Teď už jen zbývalo, aby Klaudie jednou potkala slušného muže.
Ale to už nechaly na osudu.