Barbora Bednářová obrátila na pánvi syčící kousky masa, přiklopila je poklicí a vtom k ní z otevřeného okna dolehl zvuk motoru a tlumené šustění pneumatik na příjezdové cestě. Radek Pavlíček dorazil domů – a ona ještě neměla večeři hotovou. Rychle zkontrolovala jablečný koláč v troubě, vytáhla z lednice zeleninu a pustila se do jejího oplachování.
„Báro, jsem doma!“ ozvalo se z předsíně. „To je ale vůně,“ dodal Radek, když vstoupil do kuchyně a s potěšením nasál vzduch.
„Máš hlad?“ zavřela kohoutek a otočila se k němu. „Dneska jdeš nějak brzy. Ještě to nemám úplně připravené.“
„Nevadí, počkám. A bude něco sladkého k čaji?“
„Ano, peču šarlotku. Vydržíš chvilku?“
„Jasně.“ Odešel do obýváku a Barbora začala krájet zeleninu na salát. Neměla ráda, když musela dělat několik věcí najednou, obzvlášť v kuchyni. Stačila chvilka nepozornosti a něco se připálilo. Dnes se ale nic nepokazilo, všechno vyšlo přesně tak, jak mělo. Připravila stůl a šla Radka zavolat. Ležel rozvalený na pohovce, oči přivřené, televize běžela s večerními zprávami. Zvažovala, jestli ho budit, když vtom otevřel oči sám.
„Jsi unavený? Vypadáš…“ Barbora se zarazila a hledala správná slova.
„Trochu jo. Jdeme jíst?“ zvedl se z gauče.
Do kuchyně šli společně.
„To je paráda. Jak to krásně vypadá – a ta vůně!“ rozhlédl se Radek po stole.
„Dáš si víno? Ještě nám trochu zbylo,“ nabídla.
„Ne. Dneska ne.“
Ráda se dívala, jak jí. S chutí, ale vždycky slušně. Vlastně ho měla ráda celého. Bavilo ji vařit mu, žehlit jeho košile, usínat s hlavou opřenou o jeho rameno. Nebyl bez chyby, ale milovala ho takového, jaký byl – se zvyky i nedostatky.
Potkali se v době, kdy už oba věděli, co znamená manželství. V Barbořině prvním svazku se jí nepodařilo otěhotnět, přestože byli oba zdraví a lékaři nenašli žádný problém. „Stává se to,“ slýchala. „Chce to čas a trpělivost.“
Zatímco ona doufala a čekala, její tehdejší muž nezahálel a našel si milenku. Dozvěděla se to od známé, která ho potkala v obchodním centru s těhotnou ženou – vybírali oblečení pro miminko. Barbora tomu nejprve odmítla uvěřit. Muselo jít o omyl, záměnu. Vždyť jejich vztah vypadal v pořádku, to by přece neudělal… Jenže postupně si dala dohromady všechny drobnosti a obraz byl najednou jasný.
Udělat scénu? K čemu by to bylo? Dítě přece nemohlo za nic a nemělo vyrůstat bez otce. Bolest byla obrovská, ale rozhodla se ho nedržet. Stejně by to nezvládla – vědomí, že by žil dvojí život, tajně nebo otevřeně. Nešlo o krátký románek, ale o vztah, který dospěl až k těhotenství. To znamenalo jediné: láska k ní už vyhasla.
Ten večer přišel domů jako obvykle, jen o něco později. Barbora nebyla schopná vařit ani sledovat televizi. Seděla v temném pokoji, kolena přitažená k tělu, a srdce jí svíral pocit křivdy.
„Je ti špatně?“ zeptal se, když ji tak našel.
„Ne. Jsem v pořádku.“
„Tak se stalo něco rodičům? Nezdržuj, řekni to,“ naléhal, zmatený a znepokojený.
„Stalo se tobě,“ odpověděla tiše. „Máš jinou rodinu. Čekáte dítě. Kdy jsi mi to chtěl říct?“
„Takže to víš,“ vydechl a uhnul pohledem. „Mám teď odejít, nebo…“
„Hned,“ přerušila ho a odvrátila se. Držela se, aby se nerozplakala, ale uvnitř ji trhaly bolest, hořkost a beznaděj.
Muž chodil po bytě a mlčky balil věci, aniž by se na ni podíval. V jednu chvíli toužila, aby se jí vrhl k nohám a prosil o odpuštění, vzápětí zase netrpělivě čekala, až to všechno skončí a on konečně odejde, protože to ticho bylo nesnesitelné.