Teď už měli konečně všechno hotové. Prostorný, opečovávaný dům stál pevně na svém místě, všechny půjčky byly splacené, dluhy vyrovnané a zbýval už jen poslední rok alimentů. Zdálo se, že nastala chvíle, kdy by si konečně mohli dopřát klid a začít si život skutečně užívat…
„Nad čím se tak zamýšlíš?“ ozval se Radek Pavlíček a vytrhl Barboru Bednářovou z myšlenek.
Trhla sebou. Ani si neuvědomila, jak hluboko se ponořila do vzpomínek.
„Ale nic,“ mávla rukou. „Jen jsem se na chvíli zasnila… Spíš mi připadáš nějaký bledý.“
„To bude únavou. Dneska to byl náročný den,“ odpověděl Radek, zvedl se od stolu, protáhl ztuhlá záda a hlasitě zívl.
„Tak běž odpočívat,“ povzdechla si Barbora. „Já ještě uklidím nádobí.“
Když bylo vše umyté a kuchyň zase tichá, vešla do obýváku. Radek seděl na gauči, televize tiše pobrukovala a on byl opřený hlavou o opěradlo. Už dřímal.
„Radku, pojď si lehnout,“ zatřásla s ním jemně za rameno.
Pomalu otevřel oči a zmateně zamrkal.
„Asi jsem na chvíli usnul. Dneska jsem nějak mimo.“
„Ne asi, ale určitě,“ pousmála se. „Jdi do postele. Já přijdu za tebou.“
Protřel si oči pěstmi, zvedl se, políbil ji letmo na tvář a zamířil do ložnice.
Barbora ještě obešla dům, zkontrolovala zamčené dveře, zhasla světla a na chvíli se postavila pod sprchu, aby ze sebe smyla napětí celého dne. Když potichu vstoupila do ložnice, Radek už spal tvrdým, hlubokým spánkem. Vklouzla pod peřinu k němu, zhasla lampičku a brzy usnula také.
Uprostřed noci ji probudil podivný, sípavý zvuk. Radek se zmítal a lapal po dechu, jako by se nemohl nadechnout.
„Radku, co je ti?“ vykřikla vyděšeně. „Radku!“
Rozsvítila noční světlo a uviděla jeho tvář – rudou, zkřivenou, s vytřeštěnýma očima. Pokusil se vstát, ale sesunul se z postele na podlahu a zůstal nehybně ležet. Barbora vyskočila, klekla si k němu, třásla s ním, volala jeho jméno. Bez odezvy.
Rozběhla se po domě a zoufale hledala telefon. Vytočila záchranku. Obsazeno. Znovu a znovu. Stejný signál. Zkusila tísňovou linku – marně.
„To snad není možné!“ třásla se strachem. Věděla jen jediné – nesmí se zastavit.
Začala obvolávat kolegy, prosila je, ať zavolají sanitku oni. Někdo se přece musí dovolat.
Ani si nepamatovala, kdy si přes noční košili přehodila župan a obula pantofle. Vyletěla ven a bušila na bránu sousedů, tiskla zvonek, až ji bolela ruka.
Zahradou se rozštěkal pes, v oknech se rozsvítilo a na zápraží se objevil Kamil Bílý.
„Kdo je tam? Co se děje?“
„To jsem já… Barbora,“ lapala po dechu. „Radek… Radkovi je zle…“
Vyšla i Kamilova žena.
„Nemůžu se dovolat sanitky,“ vzlykala Barbora. „Prosím, pomozte.“
„Máš otevřeno?“ zeptal se Kamil.
„Ano… ano,“ přikývla, zuby jí drkotaly zimou i strachem. „Prosím, pojďte.“
„Běž s ní dovnitř a dej jí něco na uklidnění,“ houkl Kamil na manželku a sám se rozběhl k sousednímu domu.
„Aspoň se oblékni!“ volala za ním žena, ale on jen mávl rukou.
Barbora se mezi slzami snažila vysvětlit, jak ji probudil podivný zvuk, jak Radek spadl…
„Mami, co se stalo?“ objevil se na schodech jejich dospívající syn v tričku a trenýrkách.
„Nic, běž si lehnout,“ odbyla ho matka.
„On přece nemohl umřít,“ šeptala Barbora zoufale. „Je mu teprve čtyřiačtyřicet. Nikdy si na nic nestěžoval, byl zdravý…“
A pak se konečně ozval zvuk sirény. Někdo se dovolal. Sanitka přijela. Barbora vyběhla ven a vzápětí zpět do domu. V otevřených dveřích uviděla záchranáře, jak nesou nosítka se zcela zakrytým tělem po schodech dolů z ložnice v patře.
„Ne!“ vykřikla a vrhla se k nim. Někdo ji zadržel.
„Klid, budeš potřebovat sílu,“ ozval se Kamil a pevně ji objal.
Zmítala se v jeho náručí, křičela a vzlykala.
„On… on zemřel hned…“
„To přece není možné,“ šeptala. „To není pravda, tohle se nemůže stát…“