Kolečka kufru zaskřípala o podlahu a zastavila se u pohovky.
„Zbytek věcí si odvezu zítra, nebude ti to vadit?“ ozval se ještě u dveří.
Barbora Bednářová pouze beze slova přikývla. Neotočila se, nedokázala se na něj podívat.
Zvuk koleček se přesunul do předsíně. O pár minut později dveře klaply, zámek cvakl a v bytě zavládlo ticho. Teprve v tu chvíli jí plně došlo, že je to definitivní. Že zůstala úplně sama. A tehdy se zlomila. Slzy se valily proudem, dech se jí třásl a hlavou jí vířila jediná myšlenka – že všechno skončilo. Žádná rodina, žádná láska, žádná budoucnost. Jako by se její život náhle zastavil.
Celou noc nezamhouřila oka. Bloumala bosá po malém bytě, pak se sesula na postel a s tváří zabořenou do polštáře tiše vzlykala, aby ji neslyšeli sousedé. Ráno se ale přinutila vstát a odešla do práce. Oči měla zarudlé, víčka nateklá a nos ucpaný od pláče. Kolegové si mysleli, že je nemocná, a poslali ji domů.
Když se Barbora znovu ocitla v bytě, hned si všimla, že po něm nezůstalo vůbec nic. Jeho oblečení zmizelo, police byly prázdné, v koupelně chyběla i zubní kartáček. Dokonce vyndal ze pračky špinavou košili. Jako by tu nikdy nebyl. Jako by těch osm let manželství nikdy neexistovalo.
Dlouho nevěděla, jestli je to vlastně dobře, nebo špatně. Nakonec si řekla, že asi lépe takhle. Nebude jí do očí padat nic, co by jí ho připomínalo, smíření snad přijde rychleji. Vlastně to k němu sedělo – když šlo o zásadní věci, uměl být až nepříjemně důsledný. Přitom jindy rozhazoval oblečení po bytě a nechával na stole špinavé talíře.
Bylo lepší strhnout náplast jedním trhnutím než ji pomalu odlepovat a bolest si prodlužovat. Aspoň se nebude vracet s výmluvami, že si něco zapomněl. Nebude nacházet jeho věci v zásuvkách a znovu se hroutit. Přesto Barbora ještě dlouhé měsíce oplakávala nejen jeho, ale i celý život, který s ním měla a který se rozpadl.
Až o rok později do jejího života vstoupil Radek Pavlíček. Přišel do banky vyřídit úvěr na stavbu domu. Formální schůzka se protáhla a on ji pak pozval, aby to uzavření obchodu oslavili v kavárně.
„Tak velký dům… to stavíte pro děti?“ zeptala se ho u kávy Barbora.
„Pro sebe. Pro budoucí manželku. A pro děti, které teprve přijdou,“ odpověděl Radek a díval se na ni tak, že bylo jasné, koho má na mysli.
Mohla mu říct, že přesně o tomhle vždy snila – o domě, rodině, dětech. Samozřejmě to neudělala. Stačilo, že souhlasila s posezením v kavárně.
Radek se jí na oplátku svěřil se svým příběhem. Po narození dcery se jeho žena změnila k nepoznání. Byla neustále nespokojená, vyčítala mu každou maličkost, křičela, když nezavolal během dne několikrát. Výčitky se kupily jedna na druhou.
„Vím, že jsem doma nebyl tolik, kolik bych měl,“ přiznal. „Pracoval jsem, byl jsem unavený. A stejně mě k malé moc nepouštěla. Navrhl jsem jí, ať si odpočine, ať jede za kamarádkou do Brna. Zavolal jsem mámu, aby pohlídala dceru.“
Když se vrátila, byla prý jako vyměněná. Usměvavá, plná energie. A hned mu řekla, že v Brně potkala spolužáka z vysoké, že mezi nimi znovu přeskočila jiskra a že odchází. Sbalila sebe i dítě a zmizela.
„Nezastavil jsem ji,“ pokračoval tiše. „Bylo to strašné, ale neudělal jsem to. Ze začátku se mi stýskalo šíleně, jezdil jsem za dcerou, vozil jí dárky. Pak jsem si ale všiml, že se mi vyhýbá. A žena mi oznámila, že má nového tátu a že bych jim neměl zasahovat do života.“
Tak se potkali dva osamělí lidé. A jejich oheň vzplál okamžitě. S Radkem bylo Barbáře lehko, jako by ho znala odjakživa. Nechtělo se jim loučit, a tak ho pozvala k sobě na kávu. O půl roku později měli svatbu.
Ani v tomto manželství se ale děti nedařily.
„Netrap se tím,“ uklidňoval ji Radek. „Plenky a noční vstávání jsem si už zažil. A stejně to nedopadlo. Byla bys unavená, podrážděná, hádali bychom se. Teď je nám spolu dobře, ne? Vždyť spousta lidí žije i bez dětí.“
Navíc většina jejich peněz mizela ve stavbě a zvelebování domu, a Barbora si začala zvykat na myšlenku, že právě tohle je jejich společný sen, ke kterému pomalu, ale jistě směřují.