To přece být nemohlo… S vypětím posledních sil se Barbora Bednářová vytrhla a vrhla se k nosítkům. Někdo jí vpíchl injekci do paže a její tělo okamžitě ochablo, jako by z něj vyprchala veškerá energie.
Sanitka se krátce nato rozjela a zmizela v ulici.
„Pojď dovnitř, je zima. Tímhle už mu nepomůžeš,“ zadržel ji Kamil Bílý, když se jí podlomila kolena.
Nechala se odvést zpátky do domu. Každý krok byl těžký, hlava se jí točila, myšlenky se tříštily. Kamil ji posadil na pohovku – na to místo, kde ještě nedávno Radek Pavlíček klidně podřimoval.
„Nech mě samotnou,“ zašeptala.
„Jsi si jistá?“
Místo odpovědi si zakryla obličej dlaněmi a znovu se rozplakala.
Té noci už nezamhouřila oči. Hned ráno zavolala do práce, že nepřijde. Oblékla si kabát a vyšla ven do sychravého podzimního svítání. Od sousedů se ozývalo vytí psa, řetěz cinkal o plot.
Ten keř u cesty Radek o víkendu zastřihl… dlažbu od branky ke vchodu pokládal sám, ještě si stěžoval na záda. U garáže stálo jeho auto. Kamkoli se podívala, všude byly jeho stopy, jeho věci, jeho práce. Všechno svědčilo o tom, že tu byl – a přitom tu nebyl.
Zvedla nateklou tvář a zarudlýma očima se zahleděla do jednolité šedi oblohy. Den se rychle probouzel.
„Nejsi tu,“ pronesla nahlas. „Kdybys byl, nedovolil bys, aby zemřel.“ Pak se otočila a vrátila se dovnitř.
Zavolala Radkovým příbuzným, jeho dceři. Ta předala telefon matce a obě slíbily, že přijedou na pohřeb. Úplně nakonec vytočila číslo své maminky.
„Kdy… kdy to bude?“ zarazila se. „Ne, nic. Jedeme hned.“
Barbora se oblékla a objednala taxi do nemocnice. Řídit v tom stavu nedokázala. Pohybovala se jako stroj. Lidé přicházeli, něco říkali, nabízeli pomoc. Dveře se netrhly. Všechny povinnosti převzala matka – Barbora na to neměla sílu. Pohřeb znamenal jediné: připustit, že Radek už není a nikdy se nevrátí. Toho se nedokázala dotknout ani myšlenkou.
Lékaře, který jí vystavoval potvrzení, se zeptala, zda by se dalo něco změnit, kdyby sanitka dorazila dřív.
„Ne,“ odpověděl tiše. „Byla to prakticky okamžitá smrt. Nikoho neobviňujte. Ani sebe.“
Vzpomínala si, jak se jí na hřbitově všechno rozmazávalo před očima, jak ji téměř nesli. Naposledy přistoupila k Radkovi – tak blízkému a přitom cizímu, nepodobnému tomu, kterého znala. Jak se může člověk změnit během chvíle? Klesla k němu, objala ho a ucítila chlad a tvrdost. Pak ztratila vědomí.
Chvílemi vnímala jasně, jindy se propadala do mlhy. Dům se postupně vyprázdnil.
„Musím jet domů,“ řekla matka. „Táta je tam sám, sotva chodí.“
„Jeď,“ odpověděla Barbora bezbarvě.
„Nechceš jet se mnou? Aspoň na chvíli.“
„Ne. Stejně bych se musela vrátit. Zvládnu to.“
Jistá si tím nebyla. Toužila však po tichu, aby mohla znovu a znovu procházet každý okamžik života s Radkem. Bylo jich tolik. Měla pocit, že je stále s ní – že v noci slyší jeho dech, vrzání schodů pod jeho kroky. Nemohla to ale říct nahlas. Báli by se o ni.
Neblázní. Naopak. Nikdy neměla mysl jasnější. Potřebuje si pamatovat všechno, do posledního detailu. Dokud vzpomíná, Radek žije. Zůstane s ní navždy.
Nezbylo jí nic než vzpomínky. A láska.