Kristýna Modrýová mlčky pozorovala pěstěné ruce Blanky Petříčekové – matky svého téměř bývalého manžela. Dokonalá manikúra, štíhlé prsty obtížené prsteny s drahými kameny, jejichž cena by převýšila Kristýninu roční mzdu. Právě tyto ruce teď listovaly papíry týkajícími se jejího bytu – jediného hmatatelného zbytku života, který měla ještě před Vavřincem.
„Takže sis potají usmyslel, že mi budeš brát moje metry čtvereční, viď, Vavřinci?“ pronesla jedovatě. „Jen sníš. Ani tvoje maminka, ani její právníci ti s tím nepomůžou.“ V hrudi se jí vařil vztek promíchaný s bezmocí.
Vavřinec se ušklíbl, jako by ho náhle rozbolel zub.
„Kristýno, nebuď hysterická. Tři roky jsem do toho bytu sypal peníze. Nové rozvody, elektřina, okna, kuchyň. Všechno šlo z mých prostředků.“
„Z tvých?“ zasmála se hořce. „Myslíš z peněz tvojí matky, které ti posílala za mými zády, aby si je pak mohla nárokovat?“
Blanka Petříčeková zvedla zrak od dokumentů. V osmapadesáti působila sotva na pětačtyřicet – precizní účes, drahý kostým, rovná záda a chladný, hodnotící pohled.
„Kristýno, neurážej. Můj syn pracoval, zatímco ty jsi…“ odmlčela se významně, „hledala samu sebe. Nejdřív floristické kurzy, pak psychologie, potom jóga. Co bylo další položkou na tvém seznamu nekonečného sebevzdělávání?“
Ještě před třemi lety přitom Kristýna a Vavřinec působili jako ukázkový pár. Ona – citlivá, kreativní, s diplomem z filologie a snem o malém nakladatelství. On – cílevědomý právník z velké firmy, s pevným příjmem a jasnou představou budoucnosti. Seznámili se na autorském čtení současné poezie: Vavřinec tam doprovázel kolegu, Kristýna přišla kvůli autorovi, jehož tvorbu dlouho sledovala.
Zamiloval se do její otevřenosti, do jiskry v očích, když mluvila o knihách, verších a plánech. Kristýna v něm neviděla jen atraktivního a úspěšného muže, ale i oporu, někoho, kdo ji dokáže pochopit a stát při ní.
Byt zdědila po babičce dva roky před seznámením s Vavřincem. Malý dvoupokojový prostor ve starém domě, s vysokými stropy a příšernou dispozicí. Ale byl její. Bez hypotéky, bez dluhů.
Po svatbě se rozhodli pro rekonstrukci. A právě tehdy se poprvé naplno projevil vliv Blanky Petříčekové. Trvala na „osvědčených“ řemeslnících a „reprezentativních“ materiálech. Kristýna protestovala, ale Vavřinec ji uklidňoval:
„Máma to myslí dobře. Vyzná se v tom víc než my.“
Tak začalo pomalé, systematické pronikání tchyně do jejich soukromí. Nejdřív rady k rekonstrukci, potom k vedení domácnosti a nakonec i k otázce dětí.
„Nejdřív se musíte finančně postavit na nohy. Vavřinec potřebuje povýšení. A ty, Kristýnko, si najdi stálou práci, ne pořád něco zkoušet.“
Skutečný problém přišel nečekaně. Vavřinec přišel o místo – firma se kvůli sankcím zavřela. Najít nové zaměstnání nebylo snadné. Kristýna navrhla:
„Zkusím sehnat práci v nakladatelství. Mám tam kontakty.“
„A kolik bys tam vydělala? Drobné?“ usekl ji. „Ne, zvládnu to sám.“
Jenže nezvládal. Úspory mizely, napětí narůstalo. A znovu se objevila Blanka Petříčeková – s „dočasnou výpomocí“, s kontakty na „správné lidi“, s penězi na dokončení rekonstrukce, aby se prý „zvýšila hodnota bytu“.
Kristýna si dlouho neuvědomovala, kam to směřuje. Když Vavřinec nastoupil do právní kanceláře zaměřené na majetkové spory a vracel se pozdě domů, přisuzovala to snaze prosadit se. Když Blanka Petříčeková začala mluvit o tom, že dnes je nutné mít všechno právně ošetřené, nepřikládala tomu váhu.
Až do dne, kdy náhodou otevřela v manželově počítači složku s dokumenty: znalecké posudky k ceně rekonstrukce, podrobné výpočty vložených částek a připravené právní podklady, které jí naznačily, že se schyluje k boji, na který ji nikdo nepřipravil.