Ten ideální obraz si totiž vytvořil sám,“ podala Veronika Kristýně ubrousek. „Představoval si tvůrčí manželku, příjemný byt, dlouhé večery plné rozhovorů… Jenže pak se do té pohádky vmísila skutečnost a on místo řešení utekl pro rady k mamince.“
Kristýna si otřela oči. „A co mám teď dělat?“
„Bránit se,“ odpověděla Veronika bez zaváhání. „Ten byt je tvůj. Je to tvůj prostor, tvoje území. A ani dokonale upravené nehty Blanky Petříčekové na tom nic nezmění.“
Kristýna se slabě pousmála.
„Ty sis všimla i její manikúry?“
„Jak bych nemohla,“ odfrkla si Veronika. „Vsadím se, že za něj utratí víc, než já dávám za nájem. Ale zvládneš to. Jsi mnohem odolnější, než si sama připouštíš.“
Kristýna zavrtěla hlavou. „Někdy mám chuť všechno opustit. Nechat jim ten zatracený byt a začít někde úplně znovu.“
„Ani náhodou!“ Veronika rázně postavila hrnek na stůl. „Kdybys teď ustoupila, pochopí, že tě mohou dál tlačit ke zdi. Že tvé hranice jsou jen čáry tužkou, které jde snadno smazat. To jim nedovol.“
Okolí bylo rozdělené. Jedni stáli na straně Vavřince – „tolik do ní investoval a ona mu ani nedala dítě“. Druzí litovali Kristýnu – „semlela ji manipulativní tchyně“. Pravda však neležela ani na jednom konci. Jejich manželství rozložila nejen vypočítavost Blanky Petříčekové, ale také Vavřincova slabost, jeho neschopnost postavit se na vlastní nohy a přetrhnout pupeční šňůru. A nemalou roli sehrál i Kristýnin strach z konfliktů, její potřeba všem vyhovět a neschopnost říct včas jasné „ne“.
Poslední den jednání se Kristýna s Vavřincem potkali na chodbě soudu. Vypadal pohuble, ztraceně.
„Kristýno, nemohli bychom se nějak domluvit? Je to pro mě… hodně těžké.“
Podívala se mu do očí – poprvé po dlouhých měsících – a spatřila v nich nejistotu i bolest.
„Na čem se chceš domlouvat, Vavřinci? Na tom, že ti bude matka dál řídit život? Nebo na tom, že jsi naše manželství obětoval penězům?“
„Já jsem tě nezradil…“
„Opravdu?“ přerušila ho klidně. „Jak jinak nazvat to, že jsi jako právník shromažďoval důkazy proti vlastní ženě? Připravoval ses na soud, zatímco jsme spolu bydleli?“
Sklopil pohled. „Byl jsem zmatený. Máma říkala…“
„Právě,“ povzdechla si Kristýna. „Máma říkala. A bude říkat pořád, dokud se sám nenaučíš rozhodovat.“
Rozsudek všechny zaskočil. Soudkyně Helena Krejčíová po pečlivém prostudování spisu zamítla Vavřincův nárok na podíl bytu, zároveň však Kristýně uložila povinnost vyplatit mu náhradu – přesně polovinu doložených nákladů na rekonstrukci.
„Soud má za prokázané, že žalobce vložil vlastní prostředky do zhodnocení nemovitosti žalované,“ četla z rozhodnutí. „Neshledává však důvody pro vznik spoluvlastnického podílu, jelikož nemovitost byla nabyta před uzavřením manželství a nikdy se nestala společným majetkem.“
Při odchodu ze soudní síně narazila Kristýna na Blanku Petříčekovou. Ta si sevřela rty.
„Takže ses dočkala. Nechala jsi mého syna bez střechy nad hlavou.“
Kristýna se unaveně usmála. „Váš syn střechu má. Třípokojový byt v luxusním domě. Myslela jsem ten váš, kam jste si ho odvedla hned po podání rozvodu.“ Na chvíli se odmlčela. „A víte co? Jsem vám vděčná.“
„Mně?“ vyvalila oči Blanka.
„Ano. Ukázala jste mi, jakou matkou pro své děti nikdy nechci být. A jakým člověkem se nechci stát.“ Položila si ruku na břicho.
Blankiny oči se rozšířily. „Ty…“
„Ano. Vavřinec to ví. Vám to ale neřekl.“ Kristýna se otočila a zamířila ke vchodu.
„Počkej! A co…“
Už neposlouchala. Vyšla ven do jasného dubnového slunce a po dlouhé době se zhluboka nadechla. Před ní byla nová etapa – nejistá, náročná, ale její vlastní. A také byt. Její malá pevnost, kterou dokázala ubránit.