…materiály, přičemž si byla plně vědoma jejich reálné ceny.
Když byla k výpovědi vyzvána Kristýna Modrýová, sevřelo se jí hrdlo tak silně, že musela na okamžik mlčet. Pak se nadechla a promluvila:
„Vážený soude, v době, kdy jsme rekonstrukci zahajovali, se nikdy nemluvilo o žádných podílech, náhradách ani finančním vyrovnání. Vavřinec opakovaně zdůrazňoval, že to dělá pro nás dva, pro naši rodinu. Ano, jeho matka přispívala penězi, ale vždy to bylo prezentováno jako pomoc synovi a jeho domácnosti, nikoli jako investice s nárokem na návratnost.“ Na okamžik se odmlčela, aby popadla dech. „Jako důkaz předkládám naši vzájemnou komunikaci,“ pokračovala a otevřela složku s vytištěnými zprávami. „Zde Vavřinec píše: ,Nedělej si starosti s penězi za opravy, je to náš společný domov a chci, abychom se v něm cítili dobře.‘“
Soudní řízení se protáhlo téměř na čtyři měsíce. Během té doby Kristýna zhubla sedm kilogramů, noci trávila převracením v posteli a poprvé v životě sáhla po uklidňujících lécích.
Zpráva o jejich rozvodu se rychle rozšířila mezi společné známé a, jak se dalo čekat, každý si vybral svou stranu.
Rostislav Červený, Vavřincův kamarád ještě z vysokoškolských let, ho po prvním soudním jednání vytáhl do baru.
„Tak co, jaký to bylo?“ zeptal se a posunul k němu orosený půllitr.
Vavřinec se zachmuřeně zadíval do pěny: „Na nic. Její právnička vytáhla naše soukromé zprávy, kde mluvím o ,našem společném domě‘ a podobné věci.“
„A cos čekal?“ ušklíbl se Rostislav a napil se. „Všechny ženský jsou stejný. Nejdřív si hrajou na samostatný, a pak se zakousnou a nepustí. Děláš dobře, že bojuješ o svůj podíl.“
„Jaký podíl…“ protočil Vavřinec sklenici mezi prsty. „Upřímně, ani nevím, jestli chci v tomhle divadle pokračovat.“
„Jak to myslíš, že nevíš?“ zamračil se Rostislav. „Tři roky jsi do toho bytu lil peníze! A co na to říká Blanka Petříčeková?“
Vavřinec se ušklíbl: „Máma tvrdí, že musím vydržet. Že nás Kristýna jen využila.“
„A má pravdu!“ bouchnul Rostislav sklenicí o stůl. „Nalil jsi tam balík, máš nárok na kompenzaci. To je přece fér.“
„Fér…,“ zopakoval Vavřinec bez přesvědčení.
„Jasně že fér. Jinak skončíš bez bytu i bez peněz. Ne, kamaráde, takhle to nenech. Zmáčkni tu kariéristku, jak to jen půjde. Myslela si, že si ulovila perspektivního právníka s bohatou maminkou? Tak ať teď zaplatí.“
Vavřinec se na něj dlouze zadíval: „Víš, když jsem se s Kristýnou poznal, vůbec se neptala, kde pracuju ani kolik vydělávám. Zajímalo ji, že čtu Jiřího Tesaře a chodím na výstavy současného umění.“
„Ale prosím tě,“ mávl rukou Rostislav. „To jsou řeči na první rande. Myslíš, že si mě Beáta Procházkaová vybrala kvůli umění?“ zasmál se. „Kvůli autu a bytu. Všechno ostatní je jen dekorace.“
Ve stejnou dobu seděla Kristýna v malé kavárně na opačném konci města naproti své kamarádce Veronice Tkadlecové.
„Já pořád nechápu, jak jsme se sem dostali,“ míchala lžičkou už dávno vychladlý čaj. „Ještě před půl rokem jsme byli normální rodina.“
„Normální?“ Veronika ironicky zvedla obočí. „Prosím tě, Kristýno. Vy jste nikdy normální rodina nebyli. Spíš terárium, kde hlavní had byla tvoje tchyně.“
„Veroniko!“
„No co?“ nenechala se zastavit. „Kolikrát jsem ti říkala, ať si nastavíš hranice. Jasně dát Blance Petříčekové najevo, kam až může. Ale ty pořád: ,vždyť je to Vavřincova máma‘, ,myslí to dobře‘…“
Kristýna si povzdechla: „Já jsem vážně věřila, že to myslí v dobrém.“
„Pro koho?“ Veronika se naklonila blíž. „Pro synáčka možná. Pro tebe nikdy. Ty jsi pro ni byla jen dočasný doplněk k jejímu milovanému Vavřínkovi.“
„Doufala jsem, že to dokážu změnit,“ řekla Kristýna tiše. „Že když budu dost dobrá manželka, dost obětavá snacha…“
„Tak se z Blanky Petříčekové stane pohádková víla?“ položila Veronika ruku na tu její. „Některé lidi změnit nejde. A není to tvoje vina.“
„Víš, co bolí nejvíc?“ v očích Kristýny se zaleskly slzy. „Já ho skutečně milovala. A dlouho jsem věřila, že on miluje mě taky.“