Amálie Rychlýová obdržela dopis od své bývalé tchyně. Na okamžik ji to zarazilo. „Na tu ženskou jsem už dávno zapomněla,“ problesklo jí hlavou. Číst ale neměla kdy, takže obálku bez velkého zájmu strčila do kabelky a pokračovala v běžném shonu dne. Se svým prvním manželem vydržela čtyři roky, během nichž se jim narodil syn, a poté sama požádala o rozvod. Ještě dlouho potom si kladla stejnou otázku: kde nechala rozum a proč si vůbec brala takového člověka. Ukázalo se, že byl lakomý, zahleděný do sebe, pohodlný a navíc zcela závislý na své matce.
Dokud byli jen dva, dalo se to jakž takž snášet, místy to působilo skoro komicky. Jakmile však přišlo na svět dítě, změnilo se všechno v každodenní utrpení.
Po marných rozhovorech a snahách o domluvu Amálie rezignovala a podala žádost o rozvod. „Nedám ti ani korunu, klidně skončíš na ulici,“ křičel tehdy její muž. Jeho matka mu přizvukovala a posměšně dodávala, že lepšího manžela prý stejně nikdy nenajde. Navzdory těmto hrozbám Amálie obstála, o výživné se nesoudila a celou tu rodinu vytěsnila z paměti jako noční můru. Ani oni o ni, ani o vnuka nejevili sebemenší zájem. Asi pět let po rozvodu bývalý manžel v opilosti zahynul pod koly vlaku. Pohřeb proběhl se zavřenou rakví. Amálie se rozhodla zachovat dekorum a přišla. To, co následovalo, však nečekala. Bývalá tchyně na ni začala hystericky křičet, obviňovala ji ze všeho neštěstí a vinila ji ze smrti svého syna. Amálie to nenechala dojít do konce a beze slova odešla, přesvědčená, že tuto kapitolu má definitivně uzavřenou – netušila, že po letech se minulost znovu připomene.