Nezastavila se, prostě odešla.
Od té doby uplynula skoro dvě desetiletí, když se zničehonic objevil dopis. Amálie Rychlýová ho otevřela až večer doma, poté co vyřídila všechny povinnosti. Psala bývalá tchyně a stručně ji zvala na návštěvu. Amálie si ani nekladla otázku, co po ní žena vlastně chce. Spíš ji zarazilo něco jiného: odkud vůbec zná její adresu? Vždyť se mezitím znovu vdala a několikrát se stěhovala. Dopis ukázala manželovi. Ten se po krátkém zamyšlení vyjádřil klidně: „Zajdi tam. Třeba potřebuje pomoct. Přes všechno je to pořád babička tvého syna. Tchyně může být bývalá, ale babička ne.“
A tak se Amálie vydala na cestu. Dům se nezměnil – stejný panelák z dob socialismu, stejný šedivý vchod. Když kráčela dvorem směrem ke vchodu, svíraly se v ní protichůdné pocity. Na jednu stranu cítila lítost nad stárnoucí ženou, na druhou si dobře pamatovala roky naprostého nezájmu, kdy pro ni ani pro vnuka neexistovala. Došla ke dveřím, ty se otevřely a ven vyšla mladá žena. Zastavila se, pozorně si Amálii prohlédla a zeptala se:
„Vy jste Amálie Rychlýová?“ Po přikývnutí hned pokračovala: „Jsem sociální pracovnice. Starám se o vaši babičku.“
„O moji?“ podivila se Amálie.
„Ano, o vaši. Nemá nikoho jiného než vás, ale vy jste se o ni celé roky nezajímala. Pomohla jsem jí vás vypátrat. Ke starým lidem by se člověk takhle chovat neměl,“ dodala s výčitkou v hlase.
„Zajímavé,“ ušklíbla se Amálie chladně. „Nesuďte mě, slečno, o věcech, o kterých nemáte ponětí.“
„A co přesně nevím?“ odsekla sociální pracovnice vyzývavě. „Nechala jste tu starou paní napospas osudu a bez pomoci…“