Žena se nadechla a pokračovala měkčím hlasem, jako by náhle odložila ostří. „Zkus mě pochopit. Já už na světě nikoho nemám. Jen tebe… a tvého syna. Vždyť on je přece můj vnuk, ne? Je to opravdu můj vnuk?“
Amálie Rychlýová prudce odsunula židli a začala vstávat. „Jestli s tímhle nepřestanete, okamžitě odejdu.“
„Dobře, dobře, děvče, už mlčím,“ zarazila ji bývalá tchyně a rychle mávla rukou. „Nepozvala jsem tě, abych tě vyslýchala nebo soudila. Chci ti něco nabídnout.“
Amálie zůstala stát, nejistá, co přijde dál.
„Napíšu na tebe závěť,“ řekla žena tiše, ale naléhavě. „A ty si mě vezmeš k sobě domů. Budu s vámi bydlet.“
Amálie překvapením jen zvedla obočí. Slova se jí zasekla v krku, nebyla schopná okamžitě odpovědět.
„No co je na tom divného?“ pokračovala tchyně. „Byt mám pěkný, prostorný, stejně by jednou připadl tobě. Teď se kolem mě motají kdejaké vyčůrané existence, nabízejí smlouvy, že se o mě postarají. Všichni jdou jen po tom bytě. Vsadím se, že by mě klidně i otrávili. Před tebou tu byla jedna taková — hrála si na obětavou, soucitnou. Já jim nevěřím. Tobě ano. Znám tě. Tak co, vezmeš mě k sobě? Ten byt za to stojí.“
„Ne,“ protáhla Amálie rozhodně. „Ne.“
Narovnala se a hlas jí ztvrdl. „Já už jednu tchyni mám. Ženu, která se o nás celý život starala a vašeho vnuka milovala jako vlastního. Takže ne. Opravdu ne.“
Bez dalšího slova se otočila a rychlým krokem opustila byt. Ještě na schodišti slyšela, jak za zavřenými dveřmi zní křik bývalé tchyně, která sypala kletby na celý svět.