…a o pomoc. Prý jí vyprávěla, jak nevybíravě jste se k ní i k jejímu synovi chovala.“
„Mějte se hezky,“ ukončila to Amálie Rychlýová stroze. O další hádku nestála. Bez ohlédnutí zmizela v domě. Když stoupala po schodech do druhého patra, v hlavě si malovala obraz sešlé, sotva se pohybující stařenky, která se šourá bytem v ošlapaných pantoflích. O to větší bylo její překvapení, když se ve dveřích objevila čiperná, až nezvykle vitální bývalá tchyně. Ta působila skoro svěže – zato byt kolem ní byl v žalostném stavu. Stěny pamatovaly poslední opravu ještě z doby, kdy tu Amálie s velkým břichem lepila tapety. Nábytek byl rozviklaný, místy svázaný provázky, místy podepřený improvizovanými klíny.
„Jen pojď dál, pojď, miláčku,“ začala bývalá tchyně sladkým, vtíravým tónem. Amálie sebou nepatrně trhla. To oslovení bytostně nesnášela.
„Jmenuju se Amálie,“ opravila ji chladně.
„Ale ano, pamatuju si. Ještě mi to nemyslí tak špatně,“ mávla rukou stará žena. Amálie vyložila tašku s potravinami a tchyně mezitím nalila čaj.
„Copak, myslela sis, že tu hladovím?“ rozohnila se náhle. „To sis dala práci zbytečně.“ Napětí houstlo a Amálie začala litovat, že sem vůbec chodila. Zároveň ji ale hryzla zvědavost.
„Nemám moc času,“ řekla přímo. „Tak mi prosím řekněte, proč jste mě vlastně pozvala.“
„Ty jsi byla vždycky tak uspěchaná,“ povzdechla si žena. „Dobrá, půjdu k věci. I když jsi mně i mému synovi zničila život, mám pro tebe návrh,“ odmlčela se a významně se na ni zadívala, jako by si chystala pokračování.