Klaudie se nadechla a tiše pronesla, že se opravdu nechce s nikým hádat.
„Tak se tedy hádat nebudeme,“ odsekla Květoslava Moudrýová ostře, „ale jen za podmínky, že toho Patrika okamžitě vyhodíš!“
„Ale proč? Vždyť je hodný, máme se rádi,“ bránila se Klaudie.
Starší žena protočila oči. „Ach, Klaudinko… možná sis k tomu pobudovi vytvořila cit, ale on žádných opravdových citů schopný není.“
Chvíli mlčela a pak dodala s trpkým povzdechem, že Patrik sice na pohled nikdy nebyl k zahození – v okolí po něm pokukovala kdejaká holka – jenže měl v sobě cosi zkaženého. Právě proto si ho žádná nakonec neodvedla k oltáři.
„Třeba se ženit nechtěl,“ namítla Klaudie nejistě.
„Ale kdepak,“ mávla rukou Květoslava. „Měl zálusk na dceru místního farmáře. Jenže její otec mu rychle vysvětlil, že svatba nebude. Dokonce se šeptá, že mu zaplatil, aby dal pokoj.“
„Prosím vás, přestaňte mi vykládat vesnické drby,“ vybuchla Klaudie podrážděně.
Květoslava tehdy odešla, aniž by snachu přesvědčila ke změně názoru.
O týden později se Patrik k Klaudii nastěhoval a začali fungovat jako pár pod jednou střechou. Skutečnost byla méně růžová, než si vysnila. Patrik se ukázal jako nijak zvlášť pracovitý hospodář, ale na druhou stranu na ni nebyl hrubý. Občas uvařil večeři, zašel nakoupit a dokonce občas vytáhl vysavač.
S penězi to však bylo horší. Přispíval málo, a někdy tvrdil, že všechno utratil za jídlo a momentálně prostě nic nemá. O tom, že se musí platit elektřina nebo nájem, se raději vůbec nezmiňoval. Klaudie si to omlouvala – vždyť nehledala žádného boháče. Hlavní bylo, že má vedle sebe někoho blízkého a není sama.
Květoslava Moudrýová sice přesně netušila, jak jejich soužití vypadá, ale pravidelně jednou týdně volala a snažila se ji přemluvit, aby se s Patrikem rozešla. Nakonec toho měla Klaudie dost. Dala jasné ultimátum: buď se o Patrikovi přestanou bavit, nebo přeruší veškerý kontakt. A bez dalšího vysvětlování zavěsila. Od té chvíle se telefon neozval.
Uplynulo půl roku společného života, když Klaudii došlo, že je těhotná. Zaplavila ji čistá radost. Teď se vezmou, narodí se jim dítě a konečně budou skutečná rodina. A i kdyby k úřední svatbě nikdy nedošlo? Na tom přece nezáleží – papíry nic neznamenají.
Nemohla se dočkat, až se Patrik vrátí domů. Sotva si zul boty, vrhla se k němu. „Patriku, mám pro tebe úžasnou zprávu!“
„Co se zase stalo?“ zamručel nevrle. Byl očividně podrážděný.
Nevadí, pomyslela si, hned mu zlepší náladu.
„Budeme večeřet?“ obešel ji bez zájmu a zamířil do kuchyně.
„Já… já jsem nic nepřipravila,“ znejistěla. „Hned něco vymyslím. Sedni si… nebo bychom mohli jít někam do restaurace!“
„A kvůli čemu bychom měli vyhazovat peníze za restauraci?“ utrhl se.
Jeho chování bylo čím dál chladnější a její nadšení ho očividně rozčilovalo.
„Čekáme miminko!“ vyhrkla konečně Klaudie a slavnostně položila na stůl těhotenský test. „Představ si to!“
Začala vysvětlovat, že dřív se jí otěhotnět nedařilo, ale zarazila se ve chvíli, kdy spatřila jeho výraz.
„Néé…“ zasténal Patrik, sesul se na židli a chytil se za hlavu. „To už mi snad chybělo…“
„Patriku, co je? Ty… ty nemáš radost?“
„Z čeho bych se měl radovat?“ vyštěkl. „V práci mě dneska všichni vytáčeli, mám chuť dát výpověď! A ty na mě vyrukuješ s takovýma novinkama.“
Klaudie zůstala stát jako přimrazená.
„No nic,“ zamumlal po chvíli Patrik a zvedl hlavu. „Tohle se musí vyřešit rychle…“