Průsvitný negližé sotva halilo křivky. Než mu došlo, kdo před ním stojí, uplynula vteřina — vlasy měla rozpuštěné, těžké kaštanové prameny jí splývaly po ramenou až na záda. Byla k němu otočená zády a v tom pružném, ladném postoji, v přítmí naplněném napětím, bylo cosi neodbytného: slib vášně, dychtivé očekávání, žár těsně před dotykem.
Radkovi se rozklepaly ruce. Zalilo ho horko a v hlavě mu hučelo, jako by mu krev bušila přímo ve spáncích. Zápasil s drobnými knoflíčky na manžetách, ale prsty ho neposlouchaly. Nakonec, neschopen tu třesavku zkrotit, popadl košili na hrudi a prudce ji rozerval. Knoflíky se se zvonivým cinknutím rozutekly po podlaze. Udělal krok, přitiskl se rozpáleným trupem k chladným zádům té postavy, obemkl ji a položil dlaně na pevná prsa. V té chvíli mu hlavou prolétla absurdní, sotva postřehnutelná myšlenka: Na dotek… menší, než se zdála.
Vzápětí prostor rozřízl řev, z něhož tuhla krev v žilách. Nebyl to ženský výkřik, ale hluboký, mužný, zvířecí křik čiré hrůzy.
„Á-Á-Á-Á-Á!“ zahřměl „půvab“ dunivým barytonem a s nečekanou silou se otočil. Následovala tak drtivá facka, že se Radkovi zatmělo před očima a málem šel k zemi. „Maniak! Ááá! Veroniko! Pomoc! Vlezl sem maniak!“
Křik pokračoval, hlas se lámal hysterií, postava se zmítala po pokoji. Po schodech se ozvaly rychlé, lehké kroky, cvakl vypínač a místnost zaplavilo ostré světlo. Ve dveřích, mžourající po náhlé záři, stála skutečná paní domu — Veronika Vaněková. Přímo před Radkem se třásla jiná žena: okázale statná, plných tvarů, určitě přes metrák, s rozcuchanými vlasy a obličejem zkřiveným strachem i hněvem.
„Kdo… vy… kdo jste?!“ vykoktala se a křečovitě si přitáhla negližé k tělu. „Kde je můj Saša?! Kde je můj manžel?!“
Radek zůstal stát rudý jako rak, s pocitem naprostého pitomce. Chtěl něco vysvětlit, ale jazyk se mu lepil k patru. Zvenčí se ozval lomoz, dupot, a hned nato se s rachotem rozletěly kuchyňské dveře.
„Proboha! Květoslavo! Lásko!“ vřítil se dovnitř zadýchaný Michal Tkadlec. „Slyšel jsem tě až od plotu! Moje zlatá!“ A jako kluk se přitiskl k mohutné, vyděšené ženě, zabořil obličej do jejího ramene.
Radek s Veronikou si beze slov vyměnili pohled a tiše se stáhli do kuchyně. Zavřeli za manželi dveře a nechali je o samotě.
„Dáme si čaj?“ prolomila ticho Veronika, v očích jí zableskly rozpustilé jiskřičky.
„Určitě,“ vydechl Radek s úlevou a s lítostí si prohlížel zbytky své na kusy rozervané košile.
„Takže překvapení od Lenky Mlynářové se úplně nepovedlo,“ neudržela se Veronika a tichý smích jí utekl zpod kontroly.
„To teda,“ odfrkl Radek a přepadla ho divoká, nervy uvolňující veselost. „Květoslava… no… mám pocit, že tohle vážně nebyla… vaše velikost.“
Zakryl si ústa, aby se nerozesmál nahlas.
„Pane Radku Tesaři, kam na ty myšlenky chodíte!“ zavrtěla hlavou Veronika, i když se sama dusila smíchem. „Jak vás to vůbec napadlo?“
„A co byste si myslela vy?“ opáčil, už skoro se slzami smíchu.
„Netuším,“ přiznala poctivě a její smích konečně propukl naplno, svěží a zvonivý. „Tak pojďte, sundejte tu košili.“
„Ta už je odepsaná, díky,“ mávl rukou Radek.
„Dám vám jinou,“ rozhodla Veronika a zmizela v hlubinách domu. Vrátila se s pečlivě složenou kostkovanou košilí a podala mu ji, což přirozeně otevřelo otázku, komu původně patřila.