Do košíku ještě přibyly mandarinky, čerstvý ananas a nakonec i sklenička neskutečně drahé červené kaviáru. Prodavačka ji ujišťovala, že je výjimečně kvalitní – zrníčka prý nejsou pomačkaná, každé zvlášť, pevné a lesklé, a přes sklo je to krásně vidět. Radka se nechala přesvědčit, i když při pomyšlení na cenu se jí lehce sevřel žaludek.
Cestou domů už si v duchu malovala celý večer. Viděla sama sebe, jak si ukrojí kus čerstvého bagetu, bohatě ho potře tím nejjemnějším máslem a navrch přidá pořádnou vrstvu kaviáru. Nalije si sklenku, pozvedne ji a potichu si něco přeje. Jen tak, pro sebe. Kočce Barse samozřejmě rozdělí rybu a přidá i pamlsek – vždyť je svátek a budou ho slavit spolu.
Napadlo ji také, že by mohla zazvonit u sousedky Lenky Roubíkové. Ta vychovává dceru sama, bez partnera, podobně jako kdysi Radka vychovávala Ondřeje. Lenka si podobné dobroty dovolit nemůže, pořád obrací každou korunu. Mohly by si sednout, probrat ženské starosti i radosti, dát si dort, najíst se dosyta a připít si na štěstí žen, které všechno táhnou samy. Její malá Karolína je ještě drobná, v tu dobu už bude určitě spát, takže by je nijak nerušila.
Radka se do těch představ tak ponořila, že si ani nevšimla, jak došla ke svému domu. Sahala do kabelky pro klíče, když vtom jí noha podjela. I když skoro žádný led nebyl vidět, zrádná plotýnka se přece jen našla. Zavrávorala, máchla taškou s nákupem, ta se roztrhla a celý obsah se rozletěl po chodníku.
Naštěstí ji někdo v poslední chvíli zachytil, takže neskončila na zemi. Překvapeně se otočila – ulice byla před chvílí prázdná. Stál za ní muž zhruba jejího věku, lehce zarostlý, a přátelsky se usmíval. „Uf, ještě že tak,“ vydechl. „Bál jsem se, že sebou plácnete rovnou na asfalt. Zlomit si ruku nebo nohu před Silvestrem, to by byla smůla. Říká se přece, jak člověk svátky prožije, takový bude celý rok. Tak jsem se k vám rozběhl… snad jsem vás nevylekal.“
Radce se zdál povědomý. Usmála se. „Ale kdepak. Spíš vám děkuju, že jste mě podržel.“
„Já jsem Břetislav Moudrý,“ představil se zjevně potěšený. „Známí mi říkají Žorž. Prý se trochu podobám K. Kuravjovovi, když hrál Miloslavského v Ivanovi Vasiljevičovi…“ Natočil hlavu do profilu. „Vidíte tam tu podobu? Bydlím hned vedle, jen jsem vyšel ven vyvenčit psa.“
Teprve teď si Radka všimla malé fenky, která se motala kolem rozsypaných nákupů. Při bližším pohledu si povzdechla. Smůla pokračovala. Sklenice s kaviárem byla rozbitá a pes ji zvědavě očichával, ocas mu kmital ze strany na stranu.
„Burjo, fuj, nech toho, pojď sem,“ okřikl ji přísně muž.
A v té chvíli Radce konečně došlo, odkud ho zná. Samozřejmě. Viděla ho nesčetněkrát. Jeho syn si kdysi hrával na dvoře s jejím Ondřejem, když byli kluci malí. A tenhle Břetislav s ním vždycky chodil ven sám. Už tehdy si říkala, že některé ženy mají štěstí – manžel, který se stará, tahá těžké tašky z obchodu a nikdy ho nikdo neviděl opilého.
„Teď jsem si vás vybavil i já,“ usmál se. „Váš kluk si přece hrával s mým Liborem, že ano? A vy jste Radka, jestli se nepletu.“
Společně posbírali nákup. Kromě kaviáru zůstalo všechno neporušené. Radka sesbírala střepy a hodila je do koše. Nakonec se tomu dokonce zasmála. „Člověk si koupí tu nejdražší lahůdku a skončí to takhle. Aspoň že jste byl u toho. Děkuju vám, Břetislave,“ dodala a chystala se rozloučit, aniž tušila, že jejich setkání ještě zdaleka nekončí.