„Už je vlastně dost pozdě,“ podotkl po chvíli Břetislav, když se rozhlédl po setmělé ulici. „Doma by se mohli divit, že jste s Burjou tak dlouho pryč. Mimochodem… odkud se vzalo tak zvláštní jméno?“
Radka se pousmála a lehce škubla vodítkem. „Ani není moje od narození. Dostala jsem ji od jedné paní, prý měla alergii, nebo jí prostě vadilo, že je ten pes věčně v pohybu a hlučný. Původně se jmenovala Burito. Říkali, že snědla úplně všechno a byla kulatá jako ta mexická placka, do které se nahází cokoliv, co zbyde v lednici. Já jí začala říkat Burja – pořád se točí, kmitá, ale aspoň se spolu nikdy nenudíme. Žiju sama. Manžel je už roky znovu ženatý, syn u mě bydlel jen nějaký čas a nedávno se oženil a odstěhoval. Takže… doma na nás nikdo nečeká.“
„To snad není možné,“ vyklouzlo z Radky spontánně. „Mám to úplně stejně.“
Břetislav se rozzářil. „Vážně? To je přece skvělé!“ Hned nato se zarazil a ztišil hlas. „Tedy… nemyslel jsem to špatně. Jen jsem šel ven, protože sedět o svátcích sám mezi čtyřmi stěnami je smutné. A pak potkám vás. Taky samotnou. Co kdybychom ten Silvestr prožili spolu? Navíc mám doma úplně stejnou sklenici červeného kaviáru. Koupil jsem ji, ale samotnému se mi do ní ani nechce.“
Radka se krátce zamyslela, pak se rozhodně nadechla. „Tak jo. Přijďte ke mně za hodinu a oslavíme to spolu. Napište si adresu.“
Hlavou jí prolétlo tisíc pochybností, ale nakonec si uvědomila, že toho muže zná už víc než dvacet let. Ne jako cizince, spíš jako součást dávného každodenního života. Proč to nezkusit, když se všechno tak zvláštně samo nabízí?
Za hodinu zazvonil zvonek.
Radka se zastavila u zrcadla, jen letmo se zkontrolovala. „Nevypadám přece tak špatně,“ problesklo jí hlavou. Otevřela.
Břetislav vypadal úplně jinak než venku. Oholený, upravený, v rukou tašku s dobrotami a dort – navlas stejný, jaký si koupila ona. Rozesmála se. „Tak to je náhoda,“ poznamenala. Barsya, její kočka, pozorovala Burju v předsíni s otevřenou nedůvěrou.
Jenže sotva Břetislav vešel dál, Burja vběhla do pokoje, poklekla na přední tlapky a nadšeně jimi kmitala, jako by Barsyu zvala ke hře. Kočka se nejprve pohoršeně ošila, ale jakmile Radka oběma naservírovala kousky ryby, veškeré napětí zmizelo. Společně hodovaly, bez ceremonií.
Radka si všimla, že se necítí ani nervózní, ani svázaná. Spíš zvláštně klidná.
S Břetislavem mazali chlebíčky s kaviárem, prostírali stůl a pohybovali se po bytě, jako by to dělali už léta. Vlastně na tom nebylo nic divného – celý život se míjeli okny, dvorkem, dětským hřištěm.
„Pamatuješ,“ zasmál se Břetislav, „jak tvůj Ondřej jednou hodil mému Liborovi písek do obličeje?“
„Jak bych ne,“ odpověděla Radka. „Čekala jsem, že se rozzlobíš. A ty jsi ho jen oprášil a řekl, že takový věci se v životě stávají. Ondřej se tehdy strašně styděl. Bylo jim sotva šest. Dal Liborovi svoje nejoblíbenější autíčko, aby se usmířili.“
„A pak,“ pokračoval Břetislav zamyšleně, „když se ve škole posmívali mému Liborovi, že je malý a hubený, tvůj Ondřej se ho zastal. Oba se vrátili domů s monokly, přitom se ani moc nekamarádili. A dnes? Libor mě přerostl o hlavu.“
„To bys měl vidět toho mého,“ usmála se Radka a natáhla ruku ke komodě, jako by chtěla něco ukázat, zatímco v místnosti se nenápadně usazoval pocit, že ten večer teprve začíná.