— Co to má znamenat? Ptám se tě, co tohle je?! — Klára Váchová vyhlédla na chodbu a křečovitě svírala modrou složku, jako by se jí měla každou chvíli rozsypat v rukou.
— Přestaň křičet, hned ti to vysvětlím, — Radim Čermák k ní rychle přistoupil. Tělem se snažil zastínit nevěstu a zároveň ji nenápadně tlačil zpátky do pokoje, kde ještě před okamžikem dokončovala svatební líčení s vizážistkou. — Vůbec nechápu, jak se to k tobě dostalo. O všem ses měla dozvědět až po obřadu.
Vizážistka jejich pohledy pochopila okamžitě. Bez jediného slova popadla kufřík s kosmetikou a téměř vyběhla z místnosti. Do cizího konfliktu se rozhodně plést nehodlala.
Klára si znovu upravila závoj. Srdce jí tlouklo ve stejném rytmu jako svatební melodie, kterou si tiše pobrukovala a která měla každou chvíli zaznít i doopravdy.
Do zahájení obřadu zbývala necelá hodina. Zavřela oči a usmála se. Den, na který tak dlouho čekala, konečně přišel.
Její snoubenec Radim byl ztělesněním ideálu — pozorný, charismatický, s jasnou představou o budoucnosti. Seznámili se krátce poté, co Klára po dokončení vysoké školy nastoupila do zaměstnání. Pracoval v sousedním oddělení a stal se její oporou v době, kdy už kvůli neustálému tlaku nadřízeného zvažovala výpověď. Téměř každá návštěva šéfovy kanceláře totiž končila slzami.
— Zase chyba v podkladech, — duněl kanceláří hlas Stanislava Petříčka.
— A proč to není v samostatném souboru? — probodával ji přísným pohledem pokaždé, když mu poslala statistiky spolu s přehledy ostatních oddělení.
— Proč se tohle pořád děje… — vzlykala Klára v parčíku naproti kancelářské budově, když se u ní objevil Radim a podal jí kelímek s kávou.
— Šéf? — pronesl spíš konstatování než otázku. Klára mlčky přikývla.
— To je u něj normální. Před ním tu byl Rostislav Konečný, to byl úplně jiný člověk.
— Asi dám výpověď, — popotáhla Klára.
— To nemyslíš vážně. Trochu rýpe, no a co? Plat je slušný. Kde bys v našem městě našla lepší místo?
Práce ji skutečně bavila. Kdyby tam nebyl Stanislav Petříček, byla by téměř dokonalá.
— On je naprosto bez citu, chápeš? — rozčilovala se. — Jako by vůbec nerozuměl lidským slabostem! A přitom je jen o pár let starší než my.
— O šest, — opravil ji Radim klidně. — Ale to pořád není důvod všechno zahodit.
Od toho rozhovoru v parku se začali vídat čím dál častěji. Postupně se sblížili, city mezi nimi zesílily a nakonec se rozhodli, že spolu budou bydlet.
Zatímco v osobním životě panovala u Kláry rovnováha a klid, v práci se situace zhoršovala. Její nadřízený byl den ode dne náročnější a neústupnější.
— On prostě žádný soukromý život nemá, — smál se Radim. — A pak si to vybíjí na ostatních…
Ta poznámka tehdy zněla skoro nevinně, ale Klára si později vzpomněla, jak zvláštně jí přišla.