Řeči o jeho minulosti kolovaly po kanceláři už delší dobu – po rozvodu prý žil uzavřeně, stranil se lidí a práci měl jako jediný středobod dne.
— On byl ženatý? To jsem vůbec netušila, — podivila se Klára jednou u oběda.
— Jo, ještě za studií. Krátké manželství. Ona si nakonec vybrala někoho „s lepší perspektivou“, — mávl rukou Radim, jako by to bylo dávno zapomenuté.
Ani to však nevysvětlovalo všechno. Když Klára zašla za Stanislavem Petříčkem požádat o dva dny volna kvůli svatbě, sotva potlačil ironii.
— Doufám, že přesně víte, do čeho jdete, — pronesl chladně a věnoval jí pohled, ze kterého jí přeběhl mráz po zádech.
S Radimem si na vlastní dům šetřili tři roky. Každou korunu odkládali stranou, odpírali si dovolené i drobné radosti. Před čtyřmi měsíci Klára navíc zdědila peníze po babičce. To rozhodlo. Už nechtěli čekat — vysněný domek na okraji města měl být začátkem nové kapitoly i místem, kde si řeknou své ano.
Bylo jasné, že větší část peněz vložila Klára. Celé dědictví. Přesto o tom nikdy nepochybovala. Vidina společných večerů u krbu, ticha přerušeného jen praskáním dřeva a pocitu domova pro ni měla cenu, která se nedala vyčíslit.
Byla téměř připravená, když do místnosti, kde ji líčila vizážistka, vstoupil Vavřinec Míka — Radimův blízký přítel a svědek.
— Tohle mu prosím předej, — řekl a podal jí desky s dokumenty.
— Co je to?
— Papíry k domu. Konečně hotovo. Radim měl strach, že to nestihnou do svatby.
Klára se rozzářila. Vyskočila, přitiskla složku k hrudi a Vavřince nadšeně políbila na tvář.
— Děkuju. Jsi zlatý.
Chtěli mít všechno vyřízené ještě před obřadem. Žádosti podali na společné vlastnictví, půl na půl. Jenže úřady se táhly, termíny se posouvaly a nervozita narůstala. Klára byla neklidná, Radim také.
Nevydržela to. Otevřela složku a očima přelétla řádky. Úsměv jí však postupně mizel z tváře. Čím déle četla, tím víc se mračila.
— Radime, vysvětli mi to, — ozvala se, když zůstali sami. — Ten dům je psaný na tvého bratra, — hlas se jí zlomil.
Zbledl, ale rychle se vzpamatoval.
— Klárko… ano. Je to jen formalita. Víš, jak je život nepředvídatelný. Rozvody, soudy… Takhle je to jistější.
— Jistější?! — vybuchla. — Vložila jsem do toho všechno, co jsem měla! Většinu peněz! A ty ses pojistil proti mně?
Přistoupil k ní a pokusil se ji obejmout.
— Lásko, přeháníš. Chtěl jsem nás chránit.
— Nás?
— Přísahám, že tě miluju. Na štěstí přece nezáleží, na koho je dům napsaný.
— Právě jsi mi řekl, že nevěříš našemu manželství. Udělal jsi přesný opak toho, na čem jsme se dohodli. K čemu je pak svatba?
Strhla si závoj, hodila ho na zem a růžové lístky zapletené ve vlasech se rozkutálely po podlaze.
— Dost. Odcházím.
Chytil ji za ruce.
— Kláro, počkej. Je to jen dům.
— Měl to být náš domov. Místo, do kterého jsem vložila nejen peníze, ale i srdce.
— Zůstane náš. Jen je formálně napsaný na Bohumila. My tam přece budeme žít.
— A splácet hypo—