— …a ještě splácet hypotéku, — nedořekla to ani celé.
— Vždyť přece ano, ten dům je náš, — snažil se to Radim zlehčit.
— Není, — Klára pomalu zavrtěla hlavou. — Patří tvému bratrovi, Bohumilu.
Vyprostila se z jeho sevření, popadla kabelku a bez dalšího zaváhání zamířila ke dveřím.
— Lásko, prosím, odpusť mi! Jestli chceš, hned zítra to přepíšu na nás oba, přísahám! Neznič náš den, vždyť jsme na něj tak dlouho čekali! — volal za ní Radim a rozběhl se za ní.
— Skutečná láska nelže, — odpověděla chladně. Před ohromenými hosty nastoupila místo slavnostního kočáru do taxíku.
Slzy jí tlačily do očí. „Jak si to vůbec mohl dovolit?“ běželo jí hlavou.
Telefon se nezastavil. Jako první volal Radim.
— Kláro, vrať se, prosím! To je omyl! Zítra jdeme k notáři, všechno napravím!
— Ty už jsi to napravil, — uťala ho. — Ukázal jsi mi, kým doopravdy jsi.
Vzápětí se ozvala budoucí tchyně, její hlas řezal uši:
— Ty bláznivá holko! Svatba pro sto padesát lidí! Radim je to nejlepší, co tě kdy potkalo, a ty děláš scénu kvůli kusu papíru!
V pozadí se přidal i tchán:
— Rozbila jsi rodinu ještě dřív, než vznikla. Dům je maličkost, hlavní je přece láska!
Ani vlastní rodiče ji nepodrželi.
Matka syčela do telefonu:
— Zrušit svatbu kvůli takové hlouposti! O penězích v rodině rozhoduje muž. Vrať se a nedělej nám ostudu!
Když si Klára její číslo zablokovala, zazvonil jiný telefon. Otec nešetřil výčitkami:
— Vrazili jsme obrovské peníze do hostiny. Příbuzní se nám smějí. Myslíš jen na sebe!
Klára telefon úplně vypnula. V slzách si opakovala: „Nikdo mě nechápe. Ale já vím, že mám pravdu.“
Požádala řidiče, aby zastavil u malé levné ubytovny. Zbylé peníze vystačily sotva na miniaturní pokojík, sprcha i toaleta byly na chodbě.
„Finance jsou na dně,“ konstatovala hořce, když znovu kontrolovala stav účtu v mobilní aplikaci.
Ani práce nepřinesla úlevu. Druhý den přišla do kanceláře pod zvědavými pohledy kolegů a hned ji čekal Stanislav Petříček, její nadřízený, s nímž teď bude muset nějak fungovat dál.
„A přitom jsem chtěla po svatbě dát výpověď a hledat nový začátek,“ problesklo jí zoufale hlavou, když zachytila jeho těžký pohled.
Týden po neuskutečněné svatbě podala žalobu na bývalého snoubence.
Najala si schopného právníka. Ten předložil důkazy — převody z jejího účtu, účtenky, smlouvy. Soud rozhodl, že Radim musí Kláře vrátit vložené peníze.
— Kláro, udělal jsem chybu! Odpusť mi, začněme znovu, — žadonil Radim po jednání.
— Ne. Zradil jsi mě.
— Aspoň mi dej čas. Kde mám takovou částku vzít?
— To už není moje starost, — odpověděla klidně a s hrdě vztyčenou hlavou opustila soudní budovu.
Když se rodiče dozvěděli, že po něm peníze skutečně vymáhá, přerušili s ní veškerý kontakt.
— Zostudila jsi nás, — prohlásili chladně. — Radim byl ideální. A ty? Ty myslíš jen na peníze!
— Koho jsme to vlastně vychovali?! — lomili rukama, zatímco Klára stála přede dveřmi, které se jí pomalu zavíraly.