Ctibor Moudrý odbočil na třídu Vědy a Instinktivně sundal nohu z plynu. K porodnici zbývalo sotva tři sta metrů, přesto už očima pátral po volném místě k zaparkování a přivíral víčka před ostrým zimním sluncem, které se odráželo od sněhu. Na zadních sedadlech jeho mercedesu se vyjímala obrovská kytice bílých růží, tři objemné tašky z obchodu s dětským zbožím a také autosedačka pro novorozence – béžová, s medvídky, ta nejdražší, jakou bylo možné v pražském obchodním domě sehnat.
Byl 27. prosinec, do Silvestra zbývaly čtyři dny. Po zemi se honily cáry sněhového prachu, obtáčely se kolem sloupů s vánočními světly a vytvářely zvláštní, lehce rozechvělou atmosféru končícího roku.
Na palubní desce svítil údaj minus patnáct stupňů, ale uvnitř vozu panovalo příjemné teplo. Ctibor se zadíval do zpětného zrcátka a pousmál se sám na sebe – poprvé po mnoha letech cítil klid, opravdové štěstí a jakési tiché smíření.
Libuše Horáková porodila syna. Pojmenovali ho Ondřej Havelka, po Ctiborově otci. Tři kila čtyři sta gramů, padesát dva centimetrů – pořádný kluk. Zdravý, hlasitý, s očima po mamince, jak mu nadšeně sdělila sestra po telefonu. Zaparkoval přímo u vchodu, vypnul motor a zhluboka se nadechl mrazivého vzduchu.
U schodů stála umělá jedlička, omotaná modrými řetězy, a v okně evidence někdo přilepil legračního sněhuláka z vaty. Všude panoval shon – mladí otcové s květinami nervózně přešlapovali, babičky s obrovskými taškami si nahlas sdělovaly novinky, kolem probleskovaly šťastné obličeje.
Ctibor vystoupil, upravil si kabát, popadl kytici a vykročil ke dveřím. Vtom se jeho pohled zastavil na lavičce vlevo od vchodu. Někdo tam seděl, shrbený, téměř splývající s šedí zimního dne. Zpočátku si myslel, že jde o bezdomovce nebo opilce, kterého přemohla zima. Přesto ho cosi znepokojilo natolik, že změnil směr a zamířil blíž.
Byla to žena. Velmi mladá. Oblečená naprosto nevhodně do takového mrazu – přes noční košili nemocniční plášť a přes ramena starý, obnošený kabát, který jí byl očividně velký. K hrudi tiskla uzlíček a třásla se od hlavy k patě. Bosé nohy měla položené přímo na zledovatělé lavičce.
Ctibor ztuhl. Srdce mu vynechalo úder.
„Libuše?“ vydechl nevěřícně.
Zvedla hlavu. Při tom pohledu mu přejel mráz po zádech. Rty měla modrofialové, vlasy mokré od tajícího sněhu, slepené do tenkých pramenů. Na dlouhých řasách ulpívaly sněhové vločky, které netály, a oči – nepřirozeně velké, rozšířené strachem.
„Strýčku Ctibore…“ hlas sotva slyšitelný, chraplavý, jako šustění suchého listí.
Zkusila se zvednout, ale nohy ji neposlouchaly. Během vteřiny byl u ní. Strhl ze sebe kabát, přehodil ho přes ni a i s uzlíčkem ji zvedl do náruče. Zarazilo ho, jak je lehká. Když ji k sobě přitiskl, ucítil ledový chlad pronikající i přes jeho silný svetr.
„Proboha, co se stalo? Kde je Radek? Proč jsi tady?“ chrlil ze sebe otázky, ale odpovědí mu byl jen třes a křečovité sevření dítěte.
Téměř běžel k autu, klouzal po ledu, posadil ji na zadní sedadlo a pustil topení na maximum. Sundal si svetr a omotal jí jím zmrzlé nohy, jejichž kůže byla nepřirozeně bílá.
„Ondřej…“ zašeptala. „Podívej se, dýchá?“
Ctibor opatrně odhrnul deku. Uviděl drobný obličejík, růžový, lehce svraštělý. Chlapec spal, mlaskal ze spaní. Byl teplý. Živý.
„Dýchá. Všechno je v pořádku,“ uklidňoval ji.
Sedl si k ní, objal ji a třel jí ramena, snažil se jí dodat teplo. Auto se rychle vyhřálo, ale Libuši stále zmítala silná zimnice.
„Jak dlouho jsi tam seděla?“ zeptal se přísně.
„Nevím… možná hodinu. Ochranka mě nepustila zpátky. Prý jsem propuštěná.“
„Proč jsi mi nezavolala?“ zoufalství mu zaznělo v hlase.
„Volala…“
Vytáhl telefon. Tři zmeškané hovory. Byl ve sprše, pak se chystal, pak jel rušnou třídou. Neslyšel.
„Odpusť mi… ale kde je Radek? Měl tě přece vyzvednout.“
Mlčela. Pak pomalu vytáhla z kapsy pláště telefon a podala mu ho. Na displeji svítila zpráva:
„Byt je teď maminčin. Věci máš u vchodu. Alimenty nemá smysl řešit, oficiálně beru šest tisíc. Hezký Nový rok.“
Ctibor text četl znovu a znovu. Pak vzhlédl. V očích měl čistý vztek.
„Co to má znamenat?“ zeptal se tiše.
A Libuše se zlomila. Mezi vzlyky vyprávěla všechno. Taxík přijel v deset. Radek slíbil, že dorazí v devět. Místo něj přišla zpráva, že nemůže, ale poslal auto. U domu v Berouně stály černé pytle s jejími věcmi, vyhozené do sněhu. Šaty, knihy, fotografie. Její oblíbený hrnek s kočkou, dárek od strýce, rozbitý napůl.
Řidič ji vysadil a odjel. Zaplaceno jen jedním směrem. Mráz. Pantofle. Novorozenec. Sousedka Marcela Planýová jí půjčila starý kabát a šeptala o Boženě Králové, o vyměněných zámcích, o křiku na chodbě.
Nevěděla, kam jet. Přátele ztratila. Radek ji od nich postupně odřízl. Zbyl jen strýc, se kterým ji naučil nemluvit. A tak se vrátila k porodnici. Tam ji ale nepustili. A ona si sedla ven.
Ctibor mlčel. Když domluvila, vytáhl telefon. „Bronislave? Je čas splatit dluh. Dnes. A připrav dům u Prahy.“
Podíval se na ni. „Neboj se.“
V jeho očích bylo něco temného, starého. Auto se rozjelo. Město se chystalo na svátky. A on právě začal válku.
Před devíti lety Libuše osiřela. Nehoda na zledovatělé silnici u Děčína. Zavřené rakve. Jen strýc.
Vzal si ji k sobě. Staral se. Zaplatil školu. Daroval byt k svatbě. A teď jí ho vzali.
Radek Šimek se zdál dokonalý. První láska. Svatba. A pak pomalá izolace. Tlak. Manipulace. Těhotenství. Chlad.
V nemocnici ji navštívil Tadeáš Malý. Papíry. „Formalita.“ Podepsala. Netušila, že se vzdává bytu.
V bezpečném domě u Prahy bylo teplo. Lékař potvrdil lehké omrzliny. Ondřej byl v pořádku.
Ctibor kouřil na terase. Přemýšlel. O minulosti. O dluzích. O Bronislavu Šimonovi, kdysi vyšetřovateli, dnes špičkovém advokátovi.
Zpráva přišla večer: „Zítra v devět.“
Nový rok byl tichý. Slzy. Čaj s medem. Přiznání viny, která nebyla její.
„Neboj. Vyhrajeme.“
Druhého ledna přijel Bronislav Šimon. Poslouchal. Ptal se. Zapisoval si.
„Darovací smlouva,“ řekl nakonec klidně. „Podepsaná v nemocnici. Pod tlakem. Bez vysvětlení. A navíc s účastí příbuzného, který dokument připravil i dosvědčil…“
Odmlčel se a pomalu zavřel zápisník, čímž jasně naznačil, že právě tady celý příběh teprve začíná nabírat skutečný směr.