Bronislav Šimon se při těch slovech sotva znatelně pousmál. „A ještě něco,“ dodal klidně. „To, že se na sepsání i potvrzení darovací smlouvy podílel tentýž člověk, který měl z převodu osobní prospěch, je učebnicový střet zájmů. Přidejme k tomu nátlak, zneužití situace a klidně i podezření na falšování listin.“
Ctibor Moudrý se naklonil blíž ke stolu. „Dobře. Tak co přesně budeme potřebovat?“
„Především znalecký posudek podpisu,“ odpověděl právník bez zaváhání. „Jakmile prokážeme, že podpis vznikl v extrémním stresu, nebo že nebyl výsledkem svobodné vůle, smlouva padá. Dál svědecké výpovědi – sousedé, zdravotní personál, kdokoliv, kdo vás tehdy viděl. A ideálně…“ na okamžik se odmlčel, „…ideálně najít další lidi, kterým se stalo něco podobného.“
Ctibor zvedl obočí. „Další oběti?“
„Takové machinace se nedělají jen jednou,“ vysvětlil Bronislav. „Pokud Tadeáš Malý něco podobného zopakoval i dřív, bude to pro soud velmi silný signál.“
Libuši Horákové se v tu chvíli vybavil neurčitý obraz z minulosti. „On… měl manželku. Bývalou,“ řekla pomalu. „Viděla jsem ji jednou na rodinné oslavě. Dívala se na mě zvláštně. A pak řekla: ,Chudák holka.‘ Tenkrát jsem tomu nerozuměla.“
Bronislav i Ctibor si vyměnili pohled. „Jméno?“
„Myslím, že Růžena.“
„Růžena Malá,“ zopakoval právník a už si poznamenával. „Po rozvodu možná změnila příjmení. Ale najdeme ji.“
Třetího ledna přešli Malí do protiútoku. Brzy ráno zazvonil Libuši telefon. Úřední, chladný hlas jí oznámil, že na ni bylo podáno trestní oznámení pro únos dítěte. Oznamovatelem byl Radek Šimek, otec nezletilého Ondřeje Havelky. Byla vyzvána, aby se dostavila na policii k podání vysvětlení.
Stála s mobilem v ruce a nebyla schopná reagovat. Únos vlastního dítěte. Ta absurdita ji na okamžik ochromila.
Ctibor jí telefon vzal, domluvil se s policistou, zapsal si adresu i čas. „Je to nátlak,“ řekl pak klidně. „Matka nemůže unést vlastní dítě.“
„Ale Radek je přece otec,“ zašeptala Libuše.
„A to znamená jediné – že máte stejná práva. Dokud soud nerozhodne o péči, nejde o trestný čin. Jen o rodinný spor,“ ujistil ji. „Chtějí tě vystrašit, zlomit. Přimět tě, abys Ondřeje vydala. Nepodaří se jim to.“
Bronislav dorazil zhruba za hodinu. Přečetl si předvolání a ironicky si odfrkl. „Klasický tah. Policie prověří, kde dítě je, zjistí, že je v pořádku, a tím to skončí.“
„A když ne?“ začala Libuše.
Bronislav si sundal brýle a pomalu je otřel. „Jste jeho matka. Dítě je u vás, v bezpečí, nikam ho neukrýváte ani neohrožujete. Žádný soud vám ho nevezme jen proto, že se bývalý manžel rozhodl mstít.“
Něco v Libuši povolilo. Ne klid, spíš prostor k nadechnutí. Strach ustupoval.
„Na policii půjdeme spolu,“ pokračoval Bronislav. „Já budu u výslechu. Všechno se sepíše. A pak podáme protiútok.“
„Jaký protiútok?“
„Oznámení pro podvod, nátlak, zneužití podpisu, neplatné vyklizení bytu. A klidně i pro psychické týrání,“ vyjmenovával. Jeho úsměv byl chladný. „Malí věří, že útok je nejlepší obrana. Brzy zjistí, že se mýlí.“
Pátého ledna se v domě objevila další žena. Libuše právě krmila Ondřeje, když z předsíně zaslechla hlasy. Do kuchyně vstoupila cizinka kolem pětatřiceti let – krátké vlasy, tvrdé rysy, ostrý pohled. Ošoupaná kožená bunda, džíny, pach cigaret a zimy.
„Lucie Řezníková,“ představil ji Ctibor. „Soukromá vyšetřovatelka.“
Lucie si Libuši rychle přeměřila. „Tak tohle je ta ,sirotka‘?“ utrousila.
„Lucie,“ varoval ji Ctibor.
„Dobře, promiň,“ mávla rukou a sesunula se na židli. „Zlozvyk. V bance nás učili říkat věcem pravým jménem. Každopádně – našla jsem Růženu.“
Libuši se sevřelo hrdlo. „A?“
„A chce mluvit,“ řekla Lucie a položila na stůl diktafon.
Růžena Martinecová přijela následující den. Byla hubená, pohled měla unavený, v tmavých vlasech šedivý pramen. Seděla naproti Libuši a dlouho mlčela. Pak začala vyprávět: „Byla jsem v sedmém měsíci. Tadeáš tvrdil, že je potřeba přepsat nějaké papíry kvůli daním. Podepsala jsem to. O měsíc později odešel. A byt už patřil jeho matce.“
Ten příběh byl až děsivě povědomý.
„Tři roky jsem se soudila,“ pokračovala. „Marně. Božena Králová má známosti všude. Udělali ze mě hysterku.“
„A syn?“ zeptala se tiše Libuše.
„Vidím ho jednou za měsíc,“ odpověděla Růžena se zlomeným hlasem.
Bronislav se předklonil. „Jste ochotná svědčit?“
„Ano.“
„Pod přísahou?“
„Ano.“
„A poskytnout dokumenty?“
„Vše, co mám.“
Dva totožné případy. Stejný scénář. Stejní aktéři. „Tohle soud nepřejde,“ pronesl Bronislav.
Když se setmělo, Růžena se obrátila k Libuši. „Nejhorší nebyla zrada. Ani ztráta bytu. Nejhorší bylo, že jsem mu věřila.“
Libuše jí stiskla ruku. „Já taky.“
Desátého ledna volala Božena Králová. Libuše zrovna uspávala Ondřeje, když se na displeji objevil neznámý kontakt.
„Libuše? Tady Božena,“ zněl přeslazený hlas.
„Co chcete?“
„Domluvit se. Bez právníků. Myslíš si, že tě strýc ochrání? Mám lidi všude. Jeden telefon a dítě označí za ohrožené.“
„Vyhrožujete mi?“
„Varuji tě. Vrať vnuka, vzdej se bytu a zapomeneme.“
Ctibor vstoupil do pokoje, viděl Libušinu tvář a vzal si telefon. „Boženo Králová. Tady Ctibor Moudrý. Znáte rok devadesát tři? A jméno Moudrý z Berouna?“ Na druhém konci bylo ticho. „Ne? Nevadí. Brzy poznáte.“
Zavěsil. „Už nezavolá.“
„Kdo je Moudrý z Berouna?“
Ctibor se pousmál. „Netuším. Ale ona taky ne.“
Sníh venku tiše padal. Uvnitř se formoval tým: Bronislav s dokumenty, Lucie s kompromitujícími materiály, Růžena se svědectvím, Ctibor se zdroji a neochvějným klidem. A Libuše – s dítětem v náručí a rozhodností v očích.
Už nebyla obětí.
Dvanáctého ledna přinesla Lucie první trumf…
A právě v tu chvíli bylo jasné, že další kapitola už nebude o obraně, ale o útoku.