Ctibor to vysvětloval klidně, téměř věcně, jako by mluvil o šachové partii: „Je to čistá taktika. Na našem území se budou cítit nejistě. Budou pod tlakem. A to potřebujeme.“
„A když odmítnou?“ zeptala se Libuše.
Zavrtěl hlavou. „Neodmítnou. Nemají kam ustoupit.“
Libuše se zahleděla z okna. Za sklem se snášely velké, měkké vločky, tiché a zdánlivě nevinné. Před měsícem ji přesně takový sníh málem připravil o život. „Strýčku Ctibore,“ promluvila tiše, „a co bude potom? Až to celé skončí? Vrátíš si byt? Rozvedeš se s tím ničemou? Budeš vychovávat Ondřeje? A co oni… Radek, Božena, Tadeáš?“
Ctibor dlouho mlčel. Pak řekl pomalu: „Dostanou přesně to, co si zaslouží. Ani víc, ani míň.“
„Nelituju jich,“ přiznala Libuše. „Myslela jsem, že budu. Přece jen… Radek. Milovala jsem ho. Nebo jsem si to aspoň myslela. Teď se na to všechno dívám a necítím nic. Jen prázdno.“
„To je normální. Časem to přejde.“
„A když ne?“
Objal ji kolem ramen. „Přejde to. Jsi silná, Libuško. Jsi dcera své mámy. A ta byla nejsilnější žena, jakou jsem kdy poznal.“ Libuše se o něj opřela. Poprvé po dlouhé době neměla potřebu plakat.
Pátého února. Restaurace „Dněpr“. Provoz byl uzavřený, podnik vyhrazený jen pro ně. V celé místnosti svítilo jediné světlo nad stolem u okna s výhledem na zamrzlou řeku. Venku šedivo, ledová hladina, pár osamělých postav na nábřeží.
Libuše seděla vedle Ctibora. Naproti nim Bronislav Šimon s deskami plnými dokumentů. Iveta Tesařová se usadila u baru, tvářila se lhostejně, ale její pozorné oči registrovaly každý pohyb. Královi dorazili všichni tři. Božena Králová měla na sobě stejný kožich, ale její jistota byla pryč. Radek vypadal vyčerpaně, s kruhy pod očima. Tadeáš byl bledý, nervózní, jako zvíře zahnané do kouta.
Doprovázel je právník, ten mladý, co volal. Sedl si stranou, sevřel desky v klíně a bylo vidět, že by byl raději kdekoliv jinde.
„Tak tedy,“ začala Božena a posadila se přímo proti Libuši, „pojďme to vyřešit. Co požadujete?“
Bronislav otevřel složku. „Za prvé. Darovací smlouva na byt bude zrušena jako neplatná. Byt se vrací Libuši Horákové do plného vlastnictví.“
„To by se stalo i tak,“ procedila Božena. „Soudně.“
„Ano. Ale můžeme to vyřešit bez soudu. Rychleji. A tiše.“
„Za druhé. Tadeáš Král poskytne úplné svědectví o celé podvodné konstrukci. Se všemi detaily a jmény.“
Tadeáš sebou trhl. „To neudělám.“
„Udělaš,“ přerušil ho Bronislav chladně. „Jinak půjdeš sedět. Podvod ve velkém rozsahu, organizovaná skupina. Až dvanáct let.“
„Já jsem jen připravoval papíry…“
„Připravoval, vyřizoval, byl jsi u podpisů. Jsi spolupachatel. A nejen v případě Libuše. Našli jsme další tři oběti.“
Tadeáš zbledl. „Jaké další?“
„Růžena Martinecová, tvoje bývalá manželka. Manželé Petrových, kterým jsi pomáhal s chatou. A manželé Kolářovi — u nich jsi provedl stejný trik před třemi lety.“ Bronislav rozložil dokumenty po stole. „Všichni jsou připraveni svědčit.“
Božena se podívala na syna. V očích se jí mihlo cosi jako strach. „Tadeáši… je to pravda?“
Mlčel.
„Je to pravda?“ zopakovala.
Stále nic.
Vydechla. „Dobře. Co dál?“
„Za třetí,“ pokračoval Bronislav, „Radek Král se dobrovolně vzdá rodičovských práv k Ondřeji. Úplně.“
„Nikdy!“ vyhrkla Božena. „To je můj vnuk.“
„Vnuk, kterého váš syn nechal v mrazu,“ odvětil Bronislav bez emocí. „A o kterém řekl, že ho k ničemu nepotřebuje. Chcete si to poslechnout?“ Vytáhl telefon.
„Ne,“ vyhrkl Radek rychle. „Já… podepíšu.“
„Radku!“ chytila ho Božena za ruku.
„Mami, mají všechno nahrané. Když to pustí…“
„A nakonec,“ uzavřel Bronislav, „náhrada nemajetkové újmy. Dvě stě tisíc korun.“
Božena se zasmála ostrým smíchem. „A kde je mám vzít?“
„To je váš problém. Prodejte kožich.“
Bronislav zaklapl desky. „Máte tři dny na rozmyšlenou. Pokud odmítnete, jdeme k soudu. Se záznamy, svědky, posudky. Tadeáš půjde sedět. Radek přijde o práci — nahrávka z baru se objeví všude. A vy, Boženo Králová… přijdete o pověst. Navždy.“
Vytáhl kopii staré stvrzenky. „Rok 2008. Deset tisíc za ‚vhodný termín‘ na matrice. Našli jsme dalších sedm takových. A dvanáct svědků.“
Boženě zbledla tvář. „Odkud to máte?“
„Na tom nezáleží. Důležité je, že to máme.“
Ticho. Venku vítr hnal sníh po ledě řeky.
„Potřebujeme se poradit,“ řekla nakonec.
„Tři dny,“ zopakoval Bronislav.
Odešli. U dveří se Radek otočil a podíval se na Libuši. V jeho pohledu bylo cosi nečitelného — strach, zloba, možná lítost. Neuhla. Vydržela jeho pohled, dokud ho nesklopil on.
Souhlas přišel po dvou dnech. Dohodu podepsali v Bronislavově kanceláři za přítomnosti notáře. Byt se vrátil Libuši. Radek se vzdal rodičovských práv. Tadeáš vypovídal a dostal podmínku. Božena zaplatila hotově — prodala Radkovu auto.
„Gratuluji,“ řekl Bronislav. „Vyhráli jste.“
Libuše držela listiny ke svému bytu. Ke svému domovu. „Děkuju. Všem. Sama bych to nezvládla.“
„Zvládla,“ opravil ji Ctibor. „Jen by to trvalo déle.“
Iveta jí poplácala po rameni. „Obstála jsi. Nezlomili tě. To se cení.“
Růžena, přítomná jako svědek, ji objala. „Slíbila jsi, že mi pomůžeš se synem.“
„Platí.“
Dvacátého února se Libuše vrátila domů. Stála v předsíni s Ondřejem v náručí a rozhlížela se. Tapety vybrané s Radkem. Lustr od Ctibora. Dveře do dětského pokoje. Všechno bylo stejné — a přesto cizí.
„Jak ti je?“ zeptal se Ctibor.
„Nevím. Je to můj byt… ale necítím se tu doma.“
„To se spraví. Chce to čas.“
Ondřej zakňoural. Pohoupala ho a uklidnil se.
„Víš, co mě trápí?“ řekla. „Kolik chyb jsem udělala. Kdybych nebyla tak důvěřivá… Kdybych tě poslouchala… Měl jsi pravdu.“
Ctibor ji objal. „Nepřišla jsi o všechno. Vydržela jsi. To je důležité.“
Přitiskla se k němu, jako kdysi po pohřbu rodičů. Svět se jí znovu zhroutil — a ona znovu přežila.
Za oknem svítilo únorové slunce, sníh pomalu tál. Jaro bylo ještě daleko, ale ve vzduchu už bylo něco nového.
Další dny plynuly v drobných starostech. Uspořádat byt, nastavit režim, starat se o Ondřeje. Všechno dělala mechanicky. Ctibor jezdil denně, vozil jídlo, pomáhal. Navrhoval chůvu. Odmítla. Potřebovala mít syna u sebe. Byl její kotva.
Pětadvacátého února zavolala Růžena. Tadeáš souhlasil s novou úpravou péče. Dobrovolně. Od března bude syn oficiálně u ní. Libuše seděla s telefonem v ruce a nemohla uvěřit.
„Děkuju,“ opakovala Růžena. „Naděje je všechno.“
Prvního března vyrazila na první jarní procházku. Slunce, park, kočár. Klid. Normální život. Poprvé po dlouhé době.
Potkala Marcelu Planýovou, sousedku, která jí tehdy půjčila kabát. Povídala o tom, že Královi zmizeli, prodali byt, odstěhovali se. Libuše to věděla. Božena skončila u příbuzných v Děčíně. Radek bez práce.
„Dobře jim tak,“ uzavřela sousedka. Ondřej se usmál bezzubým úsměvem. „Celý Ctibor,“ zasmála se Marcela.
Libuše šla dál. Přemýšlela o tom, kolik „kdyby“ mohlo všechno změnit. Ale nestalo se. Přežila. Vyhrála.
U fontány seděla mladá žena s kočárkem, uplakaná. Libuše si přisedla. Vyslechla její příběh. Opustil ji partner, peníze žádné, nájem hrozí.
„Jak se jmenujete?“
„Natálie.“
Libuše jí podala vizitku Bronislava. „Zavolejte mu. Řekněte, že jdete ode mě. Pomůže vám.“
„Proč?“
„Protože někdo kdysi pomohl mně.“
Večer volal Ctibor s nápadem na nový rodinný podnik. Nabídl jí místo do budoucna. Zasmála se. Poprvé opravdově. „Popřemýšlím.“
Jaro přišlo brzy. Rozvod proběhl rychle, Radek se neukázal. Soud rozhodl jasně. Ondřej zůstal s ní. Příjmení změnila zpět. Peníze uložila synovi.
Začala pracovat z domova. Noci byly někdy těžké — sny, strach, vzpomínky. Psycholog mluvil o traumatu. Pomáhalo to.
Ondřej rostl, smál se, prospíval. Ctibor s ním trávil hodiny, vyprávěl mu o světě. Libuše je pozorovala a věděla, že tohle je rodina.
V květnu zavolala Iveta. „Mám zprávu. Radek se objevil.“
Libuše ztuhla. „Kde?“
„V Brně. Na stavbě. Vypadá špatně. Pije.“
„Proč mi to říkáš?“
„Protože se může pokusit vrátit. Takoví lidé se nevzdávají. Nejdřív spadnou na dno…“