Radek Tomášek zastavil auto u oprýskané pětipatrové budovy a zaparkoval tak, aby registrační značka nebyla na první pohled vidět. Chvíli zamračeně hleděl na oloupané balkony bez zasklení a prázdně působící okna. Jen tu a tam je narušovala moderní plastová okna, která na staré fasádě vypadala jako cizí záplaty. Celý dům působil dojmem bezdomovce – oblečený do toho, co se kde našlo.
Pětipatrovka byla zastrčená mezi řídké, zakrslé stromy a další podobné stavby. Přežila několik politických režimů i společenských změn a teď jen pomalu dosluhovala, stejně jako lidé, kteří v jejích bytech prožili celý život.
V Radkovi ten pohled vyvolával tíživý smutek a jednotvárnou nudu, až mu z toho skřípaly zuby. Právě v takovém domě prožil vlastní dětství. A už tehdy zoufale toužil zmizet, dostat se někam jinam. Nezůstalo však jen u snění – udělal pro to maximum. Ve škole patřil mezi nejlepší, dostal se na správnou vysokou školu a vybral si perspektivní obor. Později pokračoval studiem ekonomie, protože dobře věděl, že bez znalostí financí se úspěšné podnikání vybudovat nedá.
Když se mu podařilo dosáhnout všeho, co si kdysi vysnil, přestěhoval rodiče do lepší čtvrti. Pořídil jim menší, ale moderní dům se zahradou. Před domem rostly pečlivě zastřižené keře a pestré květiny, za domem si maminka založila zeleninový záhon. Vždyť jak by mohla být bez něj? A hlavně – neuměla jen tak sedět s rukama v klíně.
Ženy Radka nepřitahoval jen jeho majetek. Byl pohledný, velkorysý a uměl se chovat. Dokázal okouzlit. Dokonce byl dvakrát blízko svatbě s výraznými kráskami, které si svůj vzhled nechaly vylepšit na klinikách estetické chirurgie. Pak si ale představil, jak by takovou dlouhonohou nevěstu přivedl představit své prosté mamince. Jak by vedle silikonové dokonalosti působila nejistě a nevýrazně. A v tu chvíli ho nadšení opustilo.
Blanka Sedláčeková si ho získala nenápadnou přirozenou krásou a laskavým úsměvem. Samozřejmě se zamiloval. Už po měsíci ji představil rodičům. Maminka se na dívku podívala, mile se usmála a sotva znatelně synovi přikývla na znamení souhlasu.
A kdo by dokázal odolat přirozenému půvabu a klidné povaze? Blanka byla zvyklá žít skromně, nic přehnaného nevyžadovala, byla tichá a nenáročná. Otec jí zemřel a krátce poté podlehla rychlé rakovině i maminka. Radek obklopil milovanou ženu péčí a něhou. Dokonce i rok po svatbě před ní býval lehce nesvůj, jako zamilovaný kluk.
Jednoho dne mu jeho obchodní partner a zároveň přítel mezi řečí řekl, že Blanku viděl právě v téhle zapadlé čtvrti, u téhle oprýskané pětipatrovky. Co by tam proboha dělala? Neměla tu žádné příbuzné ani záležitosti.
„A co jsi tam dělal ty?“ zeptal se Radek podezíravě.
„Byla to náhoda,“ hájil se přítel. „Objížděl jsem kolonu přes dvorky, zabloudil jsem a vyjel přímo k tomu domu.“
„Nevěra? Blanka?! To přece není možné,“ problesklo Radkovi hlavou. Přesto mu po zádech přeběhl nepříjemný mráz a ruce se mu samovolně sevřely v pěst.
„Možná jsem se spletl,“ začal přítel couvat, když si všiml Radkovy reakce. „Je sice hezká, ale takových je hodně. Promiň.“
Doma ho Blanka přivítala jako obvykle – s úsměvem, klidná, přirozená, mazlivá. Podle Radkova přesvědčení by žena, která právě strávila čas s milencem, spíš uhýbala dotekům. Jenže Blanka se mu nevyhýbala vůbec. Naopak se k němu tiskla ještě víc, byla poddajná, důvěřivá a působila naprosto bezbranně, jako by se mu zcela odevzdávala, a právě to v něm vyvolávalo čím dál silnější vnitřní neklid, který ho nutil přemýšlet, co se za jejím chováním vlastně skrývá.