„Hlavně mi teď nelži,“ pronesl nahlas a v jeho hlase nebyla ani stopa po lehkosti.
„Už dávno jsem ti to chtěla říct…“ Blanka Sedláčeková přešla ke gauči a téměř se na něj sesunula, jako by jí náhle vypověděly službu nohy.
Radek Tomášek sledoval její shrbená záda a v duchu si odfrkl. Jasně, hraješ to na slabost. Na soucit. To ti tentokrát nepomůže.
„A proč jsi mlčela?“ zeptal se chladně, zatímco si znovu sáhl po láhvi. „Jak dlouho mě taháš za nos?“
„Já… já jsem to chtěla říct hned na začátku, ale nedokázala jsem to. A pak už…“ Hlas se jí zlomil a zbytek věty zůstal viset ve vzduchu.
Tak povídej dál, pobídl ji v duchu. Radek dolil sklenici koňakem a sledoval, jak se jantarová tekutina rozlévá po dně.
„Nepij to,“ požádala tiše. „Ráno ti z toho bude zle.“
„Mně už je zle teď,“ odsekl a obrátil sklenici do sebe. „Raději se starej o sebe.“
V jejích očích se znovu objevil strach. Rychle odvrátila pohled, jako by už neunesla jeho pohled.
Ne, takhle ne. Chci ti vidět do tváře, pomyslel si. Neber mi tuhle podívanou.
Postavil prázdnou sklenku na bar, přešel ke gauči a prudkým pohybem ho otočil na kolečkách směrem k pultu i s Blankou. Vyjekla překvapením a málem sklouzla na zem. Radek se však bez dalšího slova vrátil zpátky. Srdce mu bušilo až v krku, hlava se mu točila. Ještě jeden lok a ztratím kontrolu, varoval se.
„Bála jsem se,“ dodala sotva slyšitelně a pevně se držela okraje gauče, jako by se svět houpal spíš jí než jemu. „Kdybys znal pravdu, možná bys mě vyhodil. Proto jsem mlčela.“
Takže jsi mi celou dobu zahýbala, zatímco jsi se mnou žila? pomyslel si hořce a nahlas se opile zasmál. „To jsem si pěkně naběhl. Tichá voda břehy mele, že?“
„Prosím, už nepij,“ zopakovala naléhavě.
„Tak mluv. Konečně. Čekám.“ Radek se zapotácel na vysoké barové stoličce.
„Chodím za otcem. V tom domě bydlí můj otec. Ne žádný milenec,“ řekla Blanka.
„Otec?“ ušklíbl se. „Tak to je jiná písnička. A není náhodou po smrti? Aspoň tak jsi mi to říkala. Nebo si to pletu?“
„Říkala. Styděla jsem se za pravdu. Myslela jsem, že je mrtvý. Netušila jsem, že ještě žije, dokud mi nezavolala jedna známá.“ Sepnula ruce mezi koleny. „Hodně pil. Máma s ním trpěla. Všechny peníze propil. Jednou to nevydržela a vyhodila ho. Pak toho litovala, dokonce ho hledala. Po roce onemocněla a zemřela.“ Odmlčela se a podívala se na Radka.
„Opravdu jsem věřila, že nepřežil. Neměl kam jít. Na ulici se žít nedá. Až po naší svatbě mi ta známá zavolala. Dřív bydlela vedle nás, pak se vdala a odstěhovala.“
Ztišila hlas. „Manžel ji ale opustil, sebral jí byt a ona skončila v tom pětipatrovém domě. Žila tam s matkou, která už mezitím zemřela. Pracuje v nemocnici jako sanitářka. Jednou k nim přivezli muže sraženého autem. Bezdomovce. Přežil, ale zůstal těžce zraněný. Poznala ho a našla si mě.“
Znovu se odmlčela, jako by sbírala síly.
„Jak jsem ti to měla říct? Ty jsi úspěšný, bohatý… a můj otec je troska, alkoholik bez domova. Poprosila jsem ji, aby se o něj starala. Platila jsem jí, kupovala jídlo. Sám by to nezvládl.“
Její hlas se zlomil právě ve chvíli, kdy se chystala pokračovat dál, a Radek náhle ucítil, jak mu pohled samovolně sjíždí stranou, jako by si najednou vybavil něco, co si dlouho nechtěl připomínat.