Ta odevzdanost ale do obrazu nevinnosti nezapadala. Ne, něco tady nehrálo. Buď byla Blanka Sedláčeková neobyčejně dobrá herečka, nebo se jeho kamarád spletl. A co když ho záměrně mátl? Chtěl je rozeštvat? Jenže proč by to dělal? A co když vůbec nešlo o nevěru, ale o něco úplně jiného, co si Radek Tomášek zatím neuměl pojmenovat?
Tajemství, které se kolem jeho ženy vznášelo, mu nedalo vydechnout. Nakonec se rozhodl, že přestane spekulovat a zjistí pravdu. Právě v polední pauze, kdy ji měl kamarád zahlédnout, přijel Radek k oprýskané pětipatrové budově a zaparkoval opodál. Čekání si krátil hudbou, aby zahnal myšlenky, které se mu neustále vracely.
Když už ztrácel trpělivost a chtěl odjet, Blanka se náhle objevila. Rychlým krokem zamířila k jednomu ze vchodů, vytáhla klíče a otevřela těžké dveře s kódovým zámkem, polepené zbytky inzerátů a posprejované značkami. Ještě se ohlédla přes rameno a pak zmizela uvnitř.
„Takže má klíče,“ problesklo mu hlavou. Srdce se mu rozbušilo, jako by vyrazil po stopě. Vyrazil za ní, ale v poslední chvíli se zarazil – dovnitř by se stejně nedostal. Neměl čím otevřít a obcházet byty s domofonem by bylo k ničemu. Než by se někdo ozval, Blanka by byla dávno pryč.
Zůstal tedy sedět v autě, nervózně sledoval okna domu a prsty bubnoval do volantu do rytmu písně italské skupiny Il Divo, která hrála z rádia. Čas se táhl. Po čtyřiceti minutách před vchodem zastavilo žluté taxi. O chvíli později Blanka vyšla ven, nastoupila a vůz se rozjel.
Radek ji nesledoval. Zamířil rovnou do práce, ale v kanceláři nebyl schopný se soustředit. Myšlenky mu pořád utíkaly k Blance a k té zanedbané pětipatrovce. Nakonec nechal řešení záležitostí na zástupci a vyrazil domů dřív než obvykle.
Doma si nalil pořádnou dávku koňaku. Jindy by si pití v tak brzkou hodinu nedovolil, práce ho mohla kdykoli zavolat zpět. Teď ale povolil. Hlavu měl přetíženou. „Blanko, Blanko… proč?“ honilo se mu myslí. „Copak ti něco chybělo? Vypadala jsi tak spolehlivě, skromně… a přitom?“ Přecházel po velkém domě sem a tam jako zavřené zvíře.
Bouchnutí dveří ho vytrhlo. Klíče zazvonily o desku v předsíni. Radek si znovu dolil a vypil sklenku jedním tahem. Věděl, že každou chvíli přijde do kuchyně. Čekal. Přesto sebou trhl, když ho oslovila.
„Proč tu sedíš potmě?“ ozval se za ním Blančin hlas. Otočil se. „Ty piješ? Co se stalo? Něco v práci?“ zeptala se, když si všimla sklenky v jeho ruce.
Postřehl, jak se jí rozšířily oči. A v tom pohledu se mihlo… zaleknutí?
„Mně je fajn,“ odpověděl chraplavě. „Ale nechceš mi ty něco říct?“
„Nevím, o čem mluvíš.“
Tak upřímně zmatený výraz by nezahrála ani zkušená herečka, pomyslel si s hořkým úšklebkem.
„Kde jsi byla dneska v poledne?“ zeptal se a očima zavadil o láhev, jestli si ještě nepřilít.
„Stavil ses za mnou v práci? Nikdo mi nic neříkal,“ odpověděla po krátké pauze.
Nepřestával ji pozorovat. Najednou jako by se sesula, ramena jí poklesla a z tváře jí vyprchala barva.
Tak co, znejistěla jsi? Tak povídej, pomyslel si Radek. Opravdu by mě zajímalo, za kým chodíš. A že zrovna do takového strašného, ošuntělého baráku… aby tam mohli bydlet jen samí beznadějně nešťastní lidé.