„Tomu nerozumím,“ rozčiloval se Tadeáš Horák, bylo vidět, že je napjatý. „Proč chceš byt psát výhradně na sebe?“
„A na koho jiného?“ podivila se Lenka Navrátilová.
„Třeba na mě. Nebo pro tebe nic neznamenám? Vždyť spolu žijeme už třetím rokem.“
„Ano, jenže nejsme manželé. Kdo mi zaručí, že za měsíc nebo za rok nebudeš chtít bydlet s někým úplně jiným?“
„Nekecej nesmysly.“
„To nejsou nesmysly, ale obyčejný zdravý rozum.“
„Rozum? U tebe? Jasně… ten ženský,“ ušklíbl se.
„A ty nemáš ani ten,“ odsekla klidně.
„Ty se chceš hádat?“ vybuchl.
„Nechci. Jen říkám věci tak, jak jsou.“
Seznámili se ve chvíli, kdy byla Lenka pracovně mimo domov. Jednání skončilo dřív, než čekala, a tak se rozhodla projít cizím městem a nasát atmosféru, podívat se po památkách.
V parku ji oslovil neznámý muž. Poprosil ji o telefon s tím, že se mu vybil mobil a potřebuje si nutně zavolat. Lenka mu vyhověla. Zavolal, vrátil přístroj, poděkoval… a navrhl, že by si spolu mohli zajít na kávu.
Po celou dobu čtyř dnů, které Lenka na služební cestě strávila, se scházeli každý večer. Po jejím návratu si pak téměř půl roku psali a volali přes internet. Nakonec se Tadeáš rozhodl přestěhovat za ní. Přijel do jejího města, pronajal si byt a našel si práci.
Za dalších šest měsíců už bydleli společně.
To, že má Tadeáš z prvního manželství dvě dcery, Lenku nijak netížilo. Sama vychovávala syna bez partnera. Žila v malém jednopokojovém bytě, který si pořídila po rozvodu s prvním mužem. Tehdy jí vyplatil její podíl ze společného bydlení.
Právě do téhle malé garsonky se k ní Tadeáš nastěhoval. Bylo tam těsno, to ano, ale pořád to byl vlastní byt, ne podnájem.
Se synem své partnerky, kterému tehdy nebyly ještě ani čtyři roky, si rychle našel společnou řeč.
Nežilo se jim špatně. Vycházeli spolu, hádky byly spíš výjimkou. Na žádný luxus si nehráli, ale zvládali fungovat. Tadeáš do společného rozpočtu přispíval spíše skromně – v podstatě na jídlo, oblečení a drobné výdaje kolem sebe. Bylo to pochopitelné, výživné na dvě děti z předchozího vztahu mu ukrajovalo značnou část platu.
Lenka to přijímala bez výčitek.
„Děti jsou posvátné,“ říkávala a nikdy mu nevyčítala, že hlavní tíha domácnosti leží převážně na jejích bedrech.
Jenže čas plynul dál a okolnosti se začaly pomalu měnit…