„…ve své hře,“ dodal nakonec Tadeáš nejistě, „já přece musím mít čas si to promyslet.“
„Promyslet co?“ Lenčin pohled okamžitě ztvrdl, byl ostrý a chladný jako jehla.
Tadeáš znejistěl. Někde hluboko v něm se ozval varovný hlas, že se rozhovor ubírá směrem, který se mu vůbec nebude líbit. Než stihl dát dohromady rozumnou odpověď, převzala slovo Lenka sama.
„Tadeáši, prosím tě,“ začala klidně, až téměř něžně, „mám pocit, že vůbec nechápeš, o čem se bavíme. Zkus mě poslouchat a nebrat si to osobně.“
Opřela se o kuchyňskou linku a mluvila pomalu, srozumitelně, jako by vysvětlovala základní pravidla. „Žijeme spolu tři roky. Je mi s tebou dobře, náš vztah mi vyhovuje. Kdybys mě požádal o ruku, možná bych řekla ano. Možná. Upřímně – nikdy jsem to detailně neřešila. Ale jedno vím jistě: nijak to nesouvisí s bytem, který si beru na hypotéku.“
„Jak to myslíš?“ vyklouzlo z Tadeáše dřív, než se stihl zarazit. Okamžitě litoval, že se ptal.
Lenka se pousmála, tím shovívavým úsměvem, jakým se dospělí dívají na dítě. „To ti vážně musím vysvětlovat? Dobře, zkusím to jednoduše. Ten malý byt jsem koupila po rozvodu. Šetřila jsem na něj několik let. Není v něm ani koruna z tvých peněz. Souhlasíš?“
Tadeáš beze slov přikývl.
„Výborně. Tak dál. Až ho budu pronajímat, mám ti snad odevzdávat část peněz, které z nájmu dostanu a kterými budu splácet hypotéku? Máš na ně nějaký nárok?“
„Asi… ne,“ zamumlal.
„Skvělé. A teď to hlavní. Záloha na větší byt je složená z mých dlouholetých úspor a z hodně vysoké částky od babičky. A ta částka není pro mě – je pro jejího jediného pravnuka.“ Odmlčela se a zadívala se mu přímo do očí. „Tak mi prosím vysvětli, proč bych měla psát byt na nás oba, když se na něm finančně nijak nepodílíš.“
„Ale vždyť spolu žijeme,“ namítl Tadeáš a sám slyšel, jak dutě to zní. „A brzy se vezmeme.“
„A co má být?“ pokrčila rameny Lenka. „Dnes svatba, zítra rozvod. Copak jsi se narodil včera? Nevíš, jak to chodí?“
„Vím,“ zabručel.
„Tak pak musíš chápat, že se nehodlám dělit o něco, co mě stálo tolik úsilí,“ řekla pevně. „Musím myslet na syna. Je jen jeden.“
„To je přece dočasné,“ pokusil se Tadeáš o vtip. „Všechno se dá změnit.“
„Dá,“ přikývla Lenka. „Ale taky nemusí. Proto budu řešit věci postupně, jak přijdou.“
Tadeáš si povzdechl. „A co já? Do svých plánů mě vůbec nezapočítáváš? Vždyť jsme přece rodina. Nemělo by být všechno společné?“