Radka Jelínková si zapínala náramek – ten s tyrkysem, který jí kdysi věnoval investor z Plzně. Nebyl to žádný milenec, nic takového. Spíš bystrý chlap, který rozuměl penězům a vážil si žen, jež mají vlastní rozum. Přehodila si pramen vlasů, v zrcadle zkontrolovala náušnice a už sahala po psaníčku, když se ve dveřích objevil Oldřich Vaněk. Vypadal provinile a v rukou držel tašky s nákupem.
„Máma dnes přijede na večeři,“ pronesl téměř šeptem, jako by se bál vyrušit buď svůj klid, nebo něčí trpělivost.
„To si ze mě děláš legraci?“ Radka málem urvala zapínání náramku. „Za hodinu mám schůzku s klientem.“
„Říkal jsem jí, že se uvolníš. Nebude tu přece celý večer. Prostě se jí po nás stýská.“
„Po mých penězích, Oldřichu,“ ušklíbla se Radka a vztek v ní začal bublat. „Nebo jí chybí můj nový kávový servis do sbírky?“
Vztah mezi Radkou a Jaroslavou Sedláčkovou nebyl jen chladný. Byla to regulérní válka s dlouhou historií příměří i otevřených střetů, kde se místo zbraní používaly jedovaté poznámky, citové nátlaky a věčné: „jsi přece žena, buď skromnější“. Jasně. Skromnější proto, aby ji snášela snáz? Děkuje, nechce.
„Je to tvoje matka. Zkus… no, být aspoň slušná,“ zamumlal Oldřich, položil tašky na stůl a zmizel směrem do koupelny, jako by prchal z bojiště.
„Slušná? Po tom, co mě na výročí nazvala obchodnicí s chlapama?“
„Myslela tím jen, že jsi až moc samostatná…“
„Skvělé, tím jsi to opravdu zachránil,“ utrousila Radka ironicky, oblékla si sako a zamířila ke dveřím. „Ať si tvoje stýskající maminka počká. Já odjíždím.“
Dveře za sebou zabouchla tak, že by i kočka pochopila, jaké je doma napětí. Auto tiše vyjelo z dvora a na okamžik se zdálo, že je po všem. Jenže to bylo jen ticho před bouří.
Když se Radka vrátila později, než plánovala, hned jí bylo jasné, že něco nesedí. V ložnici se svítilo. Vždyť jsem světlo vypínala…
Zula boty, po špičkách prošla chodbou a strnula ve dveřích. Jaroslava Sedláčková stála před zrcadlem. Na uších měla smaragdové náušnice, které Radka zamykala do šperkovnice. V rukou svírala náhrdelník.
„Nečekala jsem, že se vrátíš tak brzy,“ pronesla tchyně, aniž by se otočila. Hlas měla chladný jako z laciného krimi filmu.
„Co to sakra děláš?“ Radka mluvila pomalu a s vypětím sil držela emoce na uzdě.
„Jen zkouším. Stejně to skoro nenosíš. A mně to sluší, nemyslíš?“ Jaroslava se otočila a usmála se způsobem člověka, který se vám už dávno usadil v hlavě bez placení nájmu.
„To jsou moje věci. Ten náhrdelník je drahý, koupila jsem ho…“
„Za peníze, které mimochodem vložil můj syn,“ přerušila ji. „Takže mám nárok i já. Jsme přece rodina.“
„Ty ses zbláznila. Jaká rodina?“
Jaroslava se na ni zadívala s povýšeným klidem a Radka v tu chvíli pochopila, že tohle setkání zdaleka nekončí a že další slova budou mnohem ostřejší než všechno dosud řečené.