„Uvědom si to, Radko,“ pronesla Jaroslava Sedláčková klidně, zatímco si sundávala náušnice, jako by šlo o běžný večerní rituál. „Opravdu si myslíš, že tě miluje? Synové se vždycky nakonec řídí hlasem matky. Ty jsi teď jen výhodná. Dokud máš firmu, dokud vlastníš nemovitosti, dokud jsi mu nedala dítě.“
Radka k ní udělala krok. V hrudi jí vřelo cosi horkého a dusivého. Najednou jí bylo jasné, že nejde o šperky ani o hádku z malichernosti. Tohle byla surová pravda o jejich společném příběhu. O Oldřichovi. O ní samotné. Bylo to tu celou dobu — jen se odmítala dívat.
„Takže máš plán?“ zkřížila ruce na prsou. „Chceš mě přes svého dokonalého synáčka připravit o majetek?“
„Ne já,“ pokrčila Jaroslava rameny a prošla kolem ní, jako by se nic zásadního nestalo. „On. Já mu jen trochu pomáhám. A ruku na srdce — nechceš nás přece nechat s prázdnou, že ne?“
Radka zůstala stát. Srdce jí nebilo do hrudi, ale přímo do hlavy. Vytáhla mobil, zapnula nahrávání a zachraptěla:
„Zopakuj to, prosím. Všechno, co jsi teď řekla.“
„Tak to ani náhodou,“ uchechtla se tchyně. „Zase tak hloupá nejsem.“
„Škoda,“ zvedla Radka bradu. „Protože já už to dávno mám zaznamenané. Nejen z dneška.“
Jaroslava ztuhla. Na jediný krátký okamžik se v jejích očích mihlo cosi jako strach. A Radka z toho pocítila zvrácené, téměř odpudivé uspokojení.
„Věděla jsem, že nejsi jen obyčejná hyena,“ procedila Radka. „Ty jsi hyena s diplomem z dramatické školy,“ dodala chladně a zamířila do vedlejší místnosti.
Telefon zavibroval. Na displeji: Dalibor Petříček. Právník. Přijala hovor.
„Dálo, rychlý dotaz. Kdyby Oldřich podal žádost o rozvod — s ohledem na předmanželskou smlouvu — má vůbec na něco nárok?“
„Radko, děláš si legraci?“ ozvalo se pobaveně. „Samozřejmě že ne. Ani korunu. Ani halíř. Neodnese si nic. Dokonce ani kočku, pokud je psaná na tebe.“
Radka se pousmála. Její hlas se zklidnil, jako když v rozpáleném pokoji konečně zapne klimatizace.
„Perfektní. Tak připrav dokumenty. Zdá se, že nás čeká hodně zajímavý květen.“
Podívala se směrem ke dveřím. V chodbě stál Oldřich Vaněk. Unavený, zarostlý, s pohledem člověka, který slyšel každé slovo. Mlčel.
„Jak dlouho tu stojíš?“ zeptala se tiše.
„Dlouho,“ odpověděl sotva slyšitelně a civěl do podlahy.
„A?“ nadzvedla obočí.
„Mami, běž do auta,“ řekl pořád bez zvednutí hlavy. „Já si s ní promluvím.“
Radka k němu přišla blíž. Pomalu. Mezi nimi zůstal jediný krok. A mezi nimi také osm let života, hypotéka, tři společné dovolené a jeden mimořádně nepovedený Silvestr v Jeseníkách.
„Vážně si myslíš, že můžeš stát na její straně a vyjít z toho bez poskvrny?“ zašeptala.
„Je to moje máma,“ hlesl.
„A já jsem tvoje žena. Zatím.“
Neodpověděl. Radka se otočila a došla k oknu. Venku kdosi netrpělivě zatroubil. Možná taxi. Možná začátek jejího nového života.
Radka držela telefon u ucha a čekala, až se ozve notář. Za zády hlasitě bouchly vstupní dveře. Otočila se.