„…protože nikdo nevydržel tvůj charakter,“ dopověděla Radka a bez zaváhání dodala další ránu. „Mimochodem, Oldřich už si prý shání bydlení. S tvými penězi by to měl samozřejmě snazší.“
„Vzkazuj mu, že moje finance zůstávají moje. Stejně jako moje sebeúcta,“ pronesla klidně. „A jestli chce, může si pronajmout garsonku klidně napůl s maminkou.“
Jaroslava Sedláčková se nadechla, že odpoví, ale místo slov se rozkašlala hroznovým vínem. Radka se otočila na podpatku a odešla dřív, než by někdo stihl sehrát trapnou záchrannou scénu.
Ještě ten večer se Oldřich přece jen ozval. Jediná zpráva, strohá a opatrná:
„Chybíš mi. Můžeme si promluvit? Jen my dva. Bez mámy. Bez právníků.“
Dlouho hleděla na displej. Pak odepsala stručně:
„Zítra. Ve dvanáct. Kavárna na rohu.“
Dorazil pozdě. Jak jinak. Starý zvyk. A místo kávy jí přinesl čaj. Také tradičně. Věci, které ji léta vyčerpávaly – a přesto v nich bylo cosi bolestně důvěrného.
„Vážně se mi stýská,“ řekl tiše, očima přilepený k hrnku. „Byla jsi pro mě víc než… jen manželka. Jen společný projekt. Jen byt.“
„Ale pořád míň než tvoje matka, že?“ nadhodila bez emocí.
Zaváhal. „Ona není v pořádku. Psychicky. Došlo mi to.“
„Došlo ti to až ve chvíli, kdy jsi přišel o peníze, střechu nad hlavou a pohodlí,“ opáčila chladně.
„Sex v tom nehraje roli,“ bránil se.
„Mlč,“ přerušila ho, hlas se jí zlomil. „Nepotřebuju slyšet, že se ti stýská. Potřebovala jsem tě vedle sebe, když bylo nejhůř. Ty sis ale vybral ji. A byl sis jistý, že je chytřejší, silnější, důležitější.“
„Protože ty jsi byla vždycky silná,“ namítl. „Věděl jsem, že to zvládneš.“
„Tady ses spletl, Oldřichu,“ odpověděla tiše. „Zvládla jsem to ne proto, že bych byla silná. Ale proto, že už nebylo kam padat. Zradil jsi mě. Ne tělem – to bych možná přežila. Ale tím, že jsi tu nebyl, když jsem se uvnitř rozpadala.“
On civěl do šálku. Ona ven z okna. Mezi nimi stůl, cukřenka, dvě sklenice a osm let společného života.
„Co chceš teď?“ zeptala se.
„Vrátit se.“
„A já chci přestat mít strach usínat v prázdné posteli,“ odpověděla. „Ne proto, že jsem sama. Ale proto, že by ses mohl vrátit ty. Já bych ti znovu uvěřila. A ty by sis znovu vybral ji.“
„Když řekneš ne, odejdu.“
„Tak poslouchej pozorně. Ne.“
Vstal a odešel. Bez scény. Bez slibů. Bez naděje. Tentokrát definitivně.
O měsíc později seděla Radka v notářské kanceláři. Podepsala poslední listiny, převzala dokumenty a poprvé po dlouhé době se zhluboka nadechla. Hotovo. Byla volná.
Venku svítilo slunce. Auto se lesklo na parkovišti. Nasedla, pohlédla na sebe do zpětného zrcátka a usmála se. Nebyla to výhra. Ale přežila. Nemstila se. Jen odešla ze hry celá.
Vtom zavibroval telefon. Neznámé číslo:
„Stále o vás máme zájem jako o investorku. Jste připravena jednat o účasti na projektu v Miláně? Včetně pobytu u pobřeží.“
Usmála se znovu.
Ano. Připravená.
Někdy láska neznamená držet se zuby nehty. Někdy znamená pustit. A ve chvíli, kdy si vybereš sebe, nic neztrácíš. Právě tehdy se konečně najdeš.