— Tak ty ses konečně uráčila dorazit! — zaútočil na Radku Míkovou ostrý hlas hned ve chvíli, kdy překročila práh bytu. — Já tady od rána tvrdnu jak blázen a čekám, kdy se snacha laskavě ukáže!
Radce vypadly klíče z roztřesené ruky a s cinknutím dopadly na dlažbu. Zůstala stát ve dveřích jako přikovaná. V jejich obýváku seděla Milena Matoušková s výrazem panovnice, která obsadila cizí území. Kolem sebe měla rozložené složky, papíry a dokumenty. Vedle ní se tísnil cizí muž v elegantním obleku, s koženou aktovkou položenou u nohou.
— Tchyně? — vydechla Radka nevěřícně a několikrát zamrkala. — Co tady děláte? Vždyť přece nemáte klíče…
Milena Matoušková pohrdavě odfrkla a upravila si dokonale vyčesaný účes. Na rtech se jí objevil úsměv, který Radka za tři roky manželství důvěrně znala — úsměv lovce, jenž už má kořist zahnanou do kouta.
— Klíče mi dal Patrik, samozřejmě. Můj syn se o svou matku umí postarat. Na rozdíl od některých, — sjela Radku hodnotícím pohledem. — Zase jsi zůstala v práci déle? Manžel sedí doma hladový a ty si běháš po kancelářích.
Uvnitř Radky se zvedla vlna potlačovaného vzteku. Tři roky. Nekonečné tři roky poznámek, rýpání a otevřeného pohrdání. Milena se do jejich života vřítila pokaždé jako pohroma — nečekaně, nevhod a vždy s nároky.
— Nechodím se flákat, ale pracuju. A Patrik si snad zvládne ohřát večeři sám, — odpověděla Radka co nejklidněji, i když se jí krev vařila. — Můžete mi prosím říct, co se tady děje? A kdo je ten pán?
Muž v obleku vstal a zdvořile jí podal vizitku.
— Bohuslav Janeček, notář. Byl jsem pozván paní Matouškovou kvůli sepsání darovací smlouvy.
— Jaké darovací smlouvy? — Radce se zatočila hlava, jako by jí někdo podrazil nohy.
Tchyně se rozzářila vítězným výrazem. Pomalu se zvedla z pohovky a uhladila záhyby drahých šatů. Každý její pohyb vyzařoval pocit nadřazenosti.
— Ach, ty o tom nevíš? Patrik ti to nestihl říct. Rozhodli jsme se přepsat byt na mě. Když už jsem přispěla na akontaci, je to jen spravedlivé.
Radce zbledla tvář. Byt. Jejich byt, který poslední dva roky splácela z větší části ona, zatímco Patrik „hledal sám sebe“ a střídal zaměstnání.
— Co znamená „rozhodli jsme se“? — hlas se jí zachvěl. — Patrik se mnou o ničem nemluvil. Ten byt je přece napsaný na nás oba!
— Právě tak, zlatíčko, — přistoupila Milena blíž. Sladká, těžká vůně jejích parfémů Radku dusila. — Na vás oba. A to je chyba. Správně by měl patřit jen mému synovi. Člověk nikdy neví, co život přinese. Je potřeba chránit Patrikovy zájmy.
Radka ustoupila a opřela se zády o stěnu. Myšlenky se jí rozbíhaly. Věděl o tom Patrik? Souhlasil s tímhle šílenstvím?
— Kde je Patrik? — zeptala se s vypětím všech sil. — Chci mluvit se svým manželem.
— Na kuchyni, — mávla Milena rukou. — Připravuje podklady. A měla bys mi být vděčná. Nevyhazuju tě přece hned. Zatím tu můžete bydlet, jen mi budete platit nájem. Hezký přivýdělek k důchodu, nemyslíš?
Radka si nepamatovala, jak došla do kuchyně. V uších jí hučelo a před očima se jí míhaly barevné skvrny. Patrik Kratochvíl seděl u stolu, shrbený nad notebookem. Jakmile ji uviděl, trhl sebou a provinile sklopil zrak.
— Patriku, — posadila se naproti němu. Hlas se jí třásl emocemi, které sotva držela na uzdě. — Řekni mi, že je to omyl. Že se nechystáš přepsat náš byt na svou matku.
Mlčel a nervózně mačkal okraj ubrusu. Tenhle jeho zvyk Radka znala — objevoval se pokaždé, když si byl vědom viny, ale neměl odvahu ji přiznat.
— Patriku! — zvýšila hlas. — Podívej se na mě. Myslíš to vážně? Opravdu jí chceš dát byt, který splácím já?
— Máma říkala, že je to spravedli… — začal nejistě, aniž by zvedl oči, a právě v té chvíli bylo Radce jasné, že tohle ještě zdaleka není konec.