Konečně zvedl hlavu a Radka Míková v jeho pohledu zahlédla známou kombinaci provinilosti a tvrdohlavé zarputilosti.
— Myslela to spravedlivě, — pronesl Patrik Kratochvíl tiše. — Vždyť přece pomohla s akontací. A navíc… o co vlastně jde? Stejně tu budeme bydlet dál.
— O co jde? — Radka na okamžik oněměla úžasem. — Patriku, tvoje matka právě oznámila, že jí budeme platit nájem. Za byt, který je náš! Uvědomuješ si, jak absurdně to zní?
— No… máma to občas přežene, — mávl rukou, jako by šlo o maličkost. — Neber si to tak. Chce mít jen jistotu. Člověk nikdy neví…
— Nikdy neví co? — vyskočila Radka ze židle, protože už nedokázala sedět. — Že se rozvedeme a já budu chtít svou polovinu? O tom mluvíš?
Patrik znovu sklopil zrak. Nemusel říct ani slovo — to ticho bylo výmluvnější než jakákoli odpověď. Radka ucítila, jak se jí něco v hrudi bolestně utrhlo. Tři roky. Tři roky budovala domov, platila splátky, tahala všechno finančně i psychicky. A on celou dobu přemýšlel jen nad tím, jak se pojistit.
— Takže je rozhodnuto, — pronesla klidně, až děsivě klidně. Nebyla to otázka. — Bez jediné porady se mnou. Prostě sis řekl, že byt přepíšeš na mámu.
— Nedělej z toho tragédii, — zamračil se Patrik. — Nikdo nikomu nic nedává. Jen se to administrativně převede. Kvůli bezpečí.
— Kvůli čí bezpečnosti? — vztek v ní narůstal jako žhavá vlna. — Kvůli pohodlí tvojí maminky, která se celý život třese o svého chlapečka? Té, co ti ještě dnes pere ponožky a vaří svíčkovou pokaždé, když se u ní ukážeš?
— Okamžitě přestaň mluvit o mé matce tímhle tónem! — vyletěl Patrik, tváře rudé. — Obětovala mi celý život! Vychovala mě sama!
— A teď jí to splácíš naším bytem? — Radka se rozesmála, ale v tom smíchu nebyla ani stopa veselí. — Víš co? Možná sis ji měl rovnou vzít. Vařila by ti, prala by ti a rozhodovala by za tebe. Dokonalé manželství.
— Radko, přestaň s tou hysterií! — ozval se z obýváku ostrý, velitelský hlas. — Notář čeká. Nebudeme tu dělat divadlo!
Ve dveřích se objevila Milena Matoušková, nehybná a tvrdá jako skála. Za ní nervózně postával notář, který očividně litoval, že se připletl do cizí rodinné války.
— Nic podepisovat nebudu, — narovnala se Radka a podívala se tchyni přímo do očí. — Byt je psaný na mě i na Patrika. Bez mého souhlasu s tím nepohnete.
Tvář Mileny Matouškové se zkřivila vzteky. Pečlivě pěstovaná maska starostlivé matky se rozpadla během vteřiny a odkryla autoritativní, nekompromisní povahu ženy zvyklé poroučet.
— Ty nevděčnice! — vykročila k Radce a píchla ji prstem do hrudi. — Vzala jsem tě do rodiny! Dovolila jsem ti vzít si mého syna! A ty se mi takhle odvděčíš?
— Dovolila? — Radka ucouvla. — Vždyť jste od začátku byla proti svatbě! Na obřadu jste si šeptala s příbuznými, že nejsem hodna vašeho „zlatého chlapce“!
— A měla jsem pravdu! — zvýšila hlas tchyně. — Podívej se na sebe! Kariéristka! Doma tě není, manžela neopečuješ, děti žádné! Co jsi to za ženu?
— Děti nemáme? — Radce se zlomil hlas, protože jí došla poslední špetka sebekontroly. — A víte proč? Protože váš syn pořád tvrdí, že ještě nenastal správný čas! Protože se nedokáže rozhodnout, co chce v životě dělat! Protože já sama platím hypotéku, účty i všechny výdaje!
— Neopovažuj se obviňovat mého syna! — Milena Matoušková zrudla. — To ty jsi ho zdeptala! Udělala jsi z něj hadr! Dřív to byl sebevědomý chlap!
— Ne, — vyhrkla Radka bez zaváhání. — Jen konečně ukázal, jaký doopravdy je. Maminčin mazánek, který ani ve třiceti neumí udělat rozhodnutí bez souhlasu maminky. Chlap, který klidně obětuje vlastní ženu, jen aby se zavděčil!
— Radko! — Patrik konečně našel hlas. — To už stačí. Okamžitě se omluv před mámou!