Radka Míková se k Patrikovi obrátila pomalu, skoro obřadně. V jeho pohledu četla rozhořčení i uraženost, ale ani náznak pochopení. Žádná podpora, žádná snaha ji vyslechnout. Stál těsně u Mileny Matouškové a ten obraz mluvil jasněji než tisíc slov – volbu už dávno udělal.
— Omluvit se? — pousmála se bez veselí a zavrtěla hlavou. — A za co přesně? Za to, že jsem řekla pravdu? Nebo za ty tři roky, kdy jsem se snažila vybudovat normální manželství s mužem, který se nikdy neodpoutal od matčina stínu?
— Dost! — Milena tleskla rukama, jako by uzavírala jednání. — Pane Janečku, můžete jít. To podstatné si s nevěstou vyřešíme později, až se uklidní.
Notář Bohuslav Janeček ani na okamžik neváhal. S viditelnou úlevou posbíral listiny, zasunul je do aktovky a zamířil ke dveřím. Radka zaslechla, jak se vstupní dveře s tupým bouchnutím zavřely.
— Teď poslouchej velmi pozorně, — pokračovala Milena tiše, ale její hlas byl tvrdý jako kov. — Ty papíry podepíšeš. Buď sama, nebo tě k tomu donutí soud. Byt bude napsaný na mého syna. A o tom se už dál bavit nebudeme.
— A z jakého důvodu? — Radka si založila ruce na prsou. — Hypotéku splácím dva roky já. Mám každou složenku, každý výpis. Jakýkoli soud tohle uvidí a rozhodne v můj prospěch.
Tchyně se ušklíbla chladným, vypočítavým úsměvem.
— Já zase soudu povím, jak podvádíš mého syna se svým šéfem. Jak zůstáváš v práci do noci. Jak jezdíš na služebky sama s ním.
Radce se podlomila kolena. Jak to ví? Odkud zná Milana Petříčka? Vždyť si dávali pozor… Ne. Zadržela dech. Žádná nevěra se nestala. Milan byl kolega, nadřízený, kamarád, který jí pomohl přežít těžké období. Jenže v Mileniných ústech se obyčejná spolupráce měnila v laciný románek.
— To není pravda, — dostala ze sebe s námahou. — Milan je můj vedoucí, nic víc. Pracujeme spolu na jednom projektu.
— Ale jistě, — přikývla Milena s falešným soucitem. — Jenže fotografie z restaurace mluví jinak. A svědci se taky najdou. Třeba sousedé, co tě viděli vracet se nad ránem. Rozcuchanou, s rozmazanou rtěnkou.
Radce se vybavil ten večer. Firemní akce po úspěšném dokončení zakázky. Skleniček bylo víc, domů přišla pozdě. Ale nic, vůbec nic, co by se dalo nazvat nevěrou.
— Patriku, — otočila se k manželovi a v očích měla prosbu. — Ty přece víš, že tohle není pravda. Věříš mi, ne?
Mlčel. Díval se do země. A v tom tichu bylo všechno: nejistota, ochota uvěřit matce i naprostá nechuť Radku bránit.
— Vidíš? — Milena si vítězoslavně oddechla. — I Patríček pochybuje. A co teprve soudce? Nevěrná manželka, kariéristka, co dala přednost práci a cizímu chlapovi před rodinou. Myslíš, že by se tě někdo zastal?
Uvnitř Radky se zvedla vlna vzteku. Prudkého, spalujícího, a přitom zvláštně očišťujícího.
— Víte co, paní Matoušková? — promluvila klidně, ale v hlase jí zazněla ocel. — Je mi to jedno. Ať je soud. Klidně mě očerňujte. Klidně ať Patrik věří vašim historkám. Ale ani korunu z peněz, které jsem vydělala vlastní prací, vám nedám.
— Ty potvoro! — vybuchla Milena. — Já tě po soudech utahám! Nezůstane ti ani halíř! Skončíš na ulici!
— Mami, uklidni se, vždyť máš vysoký tlak, — Patrik konečně projevil starost. Ne však o manželku. O matku.
A v té chvíli to Radce došlo. Definitivně. Nebude žádná dohoda, žádné usmíření, žádné „my“. Budou jen tři lidé – ona, Patrik a jeho matka, která mezi nimi vždycky stála a stát bude.
— Tak dobře, — narovnala se a podívala se střídavě na oba. — Byt si nechte. Odstěhuju se. Najdu si podnájem a budu žít sama. Ale splácet hypotéku už nehodlám. To je odteď vaše starost.
— Cože? — Patrik se konečně probral. — Radko, co to říkáš? Kam chceš jít?
— Kamkoli, — pokrčila rameny. — Hlavně co nejdál od vás obou. Od tvé matky, která by nejradši stála i u naší postele. A od tebe, který ses nikdy nestal chlapem.
— Tak táhni! — Milena teatrálně rozhodila rukama. — Aspoň si Patríček konečně najde slušnou ženu! Takovou, co si ho bude vážit!
Radka bez dalšího slova odešla do ložnice a vytáhla zpod postele kufr. Ruce se jí netřásly — naopak, cítila podivný klid, jako by v ní něco definitivně dosedlo na své místo.