Radka skládala oblečení do kufru s přesností někoho, kdo už učinil konečné rozhodnutí. V hrudi cítila zvláštní lehkost, jako by z ní spadla tíha, kterou nosila roky. Každý kus oblečení byl potvrzením, že tentokrát to myslí vážně.
Patrik stál ve dveřích ložnice. Působil ztraceně, skoro uboze, jako kluk, kterému se svět rozpadl mezi prsty.
„Radko, prosím tě, nedělej hlouposti,“ začal opatrně. „Sedneme si, promluvíme si v klidu. Máma odejde, všechno si vyříkáme…“
Ani se na něj nepodívala. Ruce se jí nezastavily. „Ne, Patriku. O tomhle už jsme mluvili. Před třemi lety, když jsi mi tvrdil, že se odstěhujeme. Před dvěma, když jsi přísahal, že se do našeho života nebude míchat. A loni, když jsi říkal, že to bylo naposledy. Už nemám sílu poslouchat další sliby.“
„Ale ty mě přece miluješ,“ ozvalo se z něj téměř dětsky, s náznakem trucu i strachu zároveň.
Radka se narovnala a konečně se na něj podívala. Pohled měla klidný, až mrazivý. „Milovala. Jenže láska se vytratila někde mezi maminčiným nedělním vývarem a jejími nekonečnými radami, jak mám správně žít.“
Zaklapla kufr, přehodila si kabát přes ramena a vyšla na chodbu. Milena Matoušková tam stála s rukama pevně založenýma na prsou, jako by hlídala vlastní teritorium.
„A ani tě nenapadne se sem plazit zpátky!“ zavolala za ní jedovatě. „Na práh tě nepustím!“
Radka se zastavila u dveří a otočila se. „Nemějte strach, paní Matoušková. Vrátit se nehodlám. Klidně si tu dožijte se synem. Vařte mu, perte mu košile, vybírejte mu další manželky. Ale jednu věc vám řeknu — žádná normální žena to s vámi dlouhodobě nevydrží. A Patrik zůstane s vámi. Navždy. Pro milující matku ideální konec, nemyslíte?“
Zabouchla za sebou dveře. Patrik cosi křičel, Milena ječela, ale Radka už jejich hlasy nevnímala. Scházela po schodech a s každým krokem se jí dýchalo volněji.
Venku jemně poprchávalo. Zvedla tvář k šedému nebi a nechala kapky, aby se smísily se slzami. Nebyly to slzy bolesti, ale úlevy. Očisty.
Telefon se jí zavlnil v kapse. Zpráva od Milana Petříčka: „Jak to zvládáš? Jsi v pořádku?“
Odepsala krátce: „Teď už ano. Teď to bude dobré.“
A vykročila vstříc nové kapitole. Bez tchyně, bez maminčina synáčka, bez dusivého vztahu. Jen ona, déšť a celý svět před ní.
V bytě mezitím Milena Matoušková nelenila. Konečně, když ta nafoukaná odešla, bylo možné začít znovu. Najít Patríčkovi slušnou ženu. Tichou, vděčnou, takovou, která bude znát své místo. Podívala se na syna, sedícího v kuchyni s hlavou v dlaních.
„Netrap se, zlatíčko,“ pohladila ho po vlasech. „Máš mě. Já tu budu vždycky. A ona? Ta za nic nestála. Uvidíš, za měsíc si na ni ani nevzpomeneš.“
Patrik mlčel. V hlavě mu zněla Radčina slova: „S vámi. Navždy.“ Při té myšlence ho zamrazilo.
Uplynul měsíc. Radka si pronajala malý byt na okraji města a v práci dostala lepší pozici. Milan jí pomohl s přestěhováním, byl oporou, když bylo nejhůř. Nic víc. Potřebovala čas, aby se znovu nadechla a naučila se věřit.
A Patrik? Zůstal tam, kde byl. S matkou. Přistěhovala se k němu „jen na chvíli“, aby mu pomohla překonat rozchod. Vařila, prala, domlouvala schůzky s potenciálními nevěstami. Jenže žádná u něj nevydržela déle než pár schůzek.
„Tvoje máma je nějaká divná,“ prohodila jedna.
„Promiň, ale bydlet s tchyní odmítám,“ řekla jiná.
„Jsi maminčin mazánek. Najdi si někoho mladšího a méně náročného,“ uzavřela třetí.
Patrik pak sedával večer v kuchyni, poslouchal matčiny řeči o zkažených ženách dneška a myslel na Radku. Na její smích. Na to, jak usínala opřená o jeho rameno. Jak ráno vařila kávu.
Jenže bylo pozdě. Radka už žila svůj nový život. Bez něj. Bez jeho matky. Svobodná.
Milena Matoušková dál hledala ideální snachu. Musela přece existovat žena, která pochopí, že hlava rodiny je tchyně. Která bude poslouchat a nebude odporovat.
Jenže takové ženy se objevovaly čím dál vzácněji. A byt, vybojovaný s takovou urputností, působil čím dál prázdněji a chladněji. Stejně jako život Patrika, navždy připoutaného k matčině sukni.