Bydleli ve stejném vchodu paneláku. Alžběta Konečná tu žila se svým manželem Radovanem Hájkem, zatímco o patro níž se snažila přežívat Natálie Urbanová se svými dvěma malými dětmi. Její muž kdysi odjel za prací na sever Česka a už se nevrátil – našel si tam jiný život i jinou ženu. Natálie si své odplakala, a pak prostě fungovala tak, jak to šlo. A šlo to všelijak. Sama, bez opory, se dvěma dětmi a s nepravidelnými přivýdělky… nebylo to lehké a dny bývaly dlouhé.
Přestože se za to styděla, Natálie sousedce tiše záviděla. Připadalo jí, že Alžběta měla obrovské štěstí na muže. Radovan byl pracovitý, domů nosil peníze a navíc byl šikovný – pořád něco opravoval, vylepšoval, spravoval. Jenže Alžběta, podle Natálie rozmazlená a povrchní, si toho vůbec nevážila. V hlavě měla hlavně večírky, restaurace a nákupy. Radovan svou ženu zbožňoval a splnil jí téměř každé přání. Po nočních návratech z návštěv a podniků, nevyspalý a unavený, ráno znovu odjížděl do práce. O víkendech ji doprovázel po obchodech, kde si Alžběta pořizovala další a další nové šaty. Natálie u toho jen mlčky vzdychala – sotva si pamatovala, kdy si naposledy koupila něco pro sebe.
Občas se po Radovanovi dívala ukradmo, aby to nebylo nápadné. Jak ráda by měla takového muže po svém boku. Proč právě Alžběta? Natálie byla přesvědčená, že ho nemiluje a ani si ho neváží. Připadala jí jako lehkovážná koketa, kterou už Radovanova oddanost začínala nudit a která dřív nebo později uhne stranou.
A skutečně – Natálie měla podivuhodně pravdivý odhad. Alžběta jednou vyrazila na další večírek bez Radovana, který zůstal kvůli práci doma. Tam se nenápadně zapletla s novým známým, Vavřincem Válkem, pohledným a bezstarostným mužem z okruhu přátel jedné její kamarádky.
Jenže tady se štěstí obrátilo zády. Vavřinec sice nebyl ženatý, zato měl výraznou rodinnou zátěž – matku, vysokoškolskou profesorku Libuši Matoušekovou. Jakmile se dozvěděla o synově románku, rychle si zjistila vše o jeho vyvolené a zděšením oněměla.
„Okamžitě ten vztah ukonči,“ poručila bez okolků.
„Ale no tak,“ mávl Vavřinec rukou. „Mně se líbí.“
„Nevadí ti, že je ta tvoje Alžběta vdaná?“ nenechala se odbýt.
„Mami, já si ji přece nehodlám brát,“ pokrčil rameny.
Libuše Matoušeková synovi pohrozila, že pokud s tímto ostudným poměrem neskončí, zasáhne sama. Lehkovážný Vavřinec její slova nebral vážně. Události pak nabraly rychlý a nepříjemný spád.
Když Libuše pochopila, že ji syn ignoruje, neváhala ani minutu a objevila se přímo u Alžběty doma, kde jí bez servítek vyčetla její chování. Alžběta se však nenechala vyvést z míry a dala jasně najevo, že se nenechá zastrašit, čímž napětí mezi nimi dosáhlo bodu, z něhož už nebylo cesty zpět.