„Byl jsi hrozně bledý. Strašně jsem se lekla. Stalo se něco?“ vyhrkla Natálie, sotva popadla dech.
Radovan se do vysvětlování nepouštěl. Dopil ten odporný mix, který mu připravil žaludek na malou vzpouru, rozhlédl se po místnosti a všiml si vytržené zásuvky nad gaučem. Bez řečí si klekl, opravil ji a pak se chystal odejít. Teprve teď mu došlo, jak obrovský kus práce by tu měl každý řemeslník. Kohoutky, elektrika, drobné opravy – klidně by se tu člověk nezastavil celý týden. Byt působil, jako by v něm chyběla mužská ruka. Přesto tu panoval pořádek. Skromno, ale čisto. U něj doma to vypadalo jinak. Alžběta Konečná úklid odkládala věčně, maximálně jednou do roka, a to ještě s řečmi. Často uklízel sám, jindy to řešil placenou službou.
Své věci si odnesl, když Alžběta nebyla doma. Telefon mu několikrát zazvonil, ale hovory ignoroval. Když scházel po schodech s taškou přes rameno, na okamžik se zastavil a vrátil se o patro níž. Zazvonil u Natálie.
„Tak co, volala jste instalatéra?“ zkusil odlehčit situaci, i když mu do smíchu nebylo.
Natálie se usmála a pustila ho dovnitř. Radovan se znovu pustil do práce. Tentokrát byly doma i děti – holčička kolem osmi let a chlapec o dva, možná tři roky mladší. Stály opodál a tiše sledovaly, jak zpevňuje uvolněná dvířka skříňky. Nevyrušovaly, nevyptávaly se.
„Jak se jmenujete?“ zeptal se Radovan, aniž by zvedl hlavu.
„Rozálie,“ ozvala se dívka.
„Sebastian,“ přidal se chlapec.
Řekli to skoro současně, ale pochopil je. Rozálie a Sebastian. Radovan si vždycky přál děti, jenže Alžběta na to nebyla připravená. Připadala si prý ještě mladá a chtěla si užívat. Tak si užívali… a dopadlo to, jak to dopadlo.
„Kdo mi podá kleště?“ houkl směrem k nim.
Rozálie lehce strčila do bratra. „Běž, pomož. Ty jsi přece chlap.“
Sebastian si s funěním vytáhl kleště, přitom opatrně podpíral krabičku se šroubováky, a podal mu je.
Později ho Natálie přemluvila, aby s nimi povečeřel. Žádné zvláštní dobroty, ale jídlo bylo jednoduché, teplé a syté. Radovan se najedl, poděkoval a chystal se odejít. Natálie ho doprovodila ke dveřím, dívala se přitom do zdi a tiše se zeptala:
„Nechceš… zůstat?“
Líbil se jí tak moc, že se mu bála podívat do očí. Nikdy neuměla svádět. Nebyla tak nápadná jako Radovanova žena, ale uměla dát lásku a chtěla ji dávat. A možná právě to Radovan v té chvíli potřeboval ze všeho nejvíc. Zůstal. Překvapivě i sám sebe.
Děti si na něj zvykly rychle. Za pár měsíců už Radovan ani nevnímal, že nejsou jeho. Jednou…