Zdálo se to skoro jako náhoda, a přesto všechno zapadlo s podivuhodnou přesností. Tehdy Radovan poprvé skutečně pochopil rozdíl. Existuje totiž život, v němž si někdo všímá každého tvého kroku a váží si ho, jako by měl cenu zlata. Do té doby to Radovan nepoznal. Alžběta Konečná brala všechno automaticky, jako samozřejmost, která jí náleží.
Alžběta se mezitím pokusila začít znovu s Vavřincem Válkem. Brzy se ale ukázalo, že pro rodinný život nemá vůbec žádné předpoklady. K velké úlevě jeho matky, Libuše Matoušekové, se syn po krátké době vrátil zpátky domů. Libuše si totiž oddechla — bála se, že by ho ta lehkomyslná Alžběta mohla přimět ke svatbě, a pak by bylo po všem.
Uplynul zhruba rok. Jednoho večera Alžběta Radovana vyčíhala na dvoře. Málem ji minul bez povšimnutí, což ji upřímně zaskočilo. Přesto v ní ještě doutnala naděje.
„Radovane, promiň,“ vyhrkla. „Udělala jsem chybu.“
Zastavil se a s překvapením se na ni zadíval.
„Ahoj… co se děje?“
Myslela si, že jí nerozuměl, a tak se překotně pustila do vysvětlování. Vyprávěla, jak byla slepá, jak je teď nešťastná a že by obětovala cokoliv, jen aby jejich rodinu dostala zpátky. Radovan její emotivní projev klidně vyslechl a pak tiše řekl:
„Alžběto, je to v pořádku. Nezlobím se. Promiň… někdo na mě čeká.“
Otočil se k odchodu. Nechtěla věřit tomu, co slyší a vidí. Skutečně se to dělo — Radovan odcházel. Od ní. K té nenápadné Natálii Urbanové a jejím dětem.
„Vždyť mě přece miluješ!“ pokusila se ho zadržet a chytla ho za ruku.
Jemně se vyprostil, pousmál se a zavrtěl hlavou.
„Ne. Omlouvám se. Nemiluju. Měj se hezky, Alžběto.“
„Jak ses opovážil mě přestat milovat!“ vyhrklo z ní zoufale.
V hlase měla beznaděj, která smetla veškerou její dřívější pýchu. Radovan už otevíral dveře domu. Než zmizel uvnitř, otočil se a dodal:
„Život je strašně krátký. Nemám čas být nešťastný. Trápit se kvůli tobě. Opravdu ne. Promiň.“
Zůstala stát v ledovém větru a přemýšlela o jeho slovech. Teď byla nešťastná doopravdy. Věděla, že si to způsobila sama. Jenže vrátit čas zpět nelze. Neovládáme ho a nikdy ho nemáme nazbyt. A proto by se život neměl promarnit utrpením. Má smysl ho žít tak, aby v něm bylo místo pro štěstí.