Alžběta se bránila s ledovým klidem a odsekla, že jsou přece dospělí lidé a své věci si dokážou vyřešit bez cizích zásahů.
Téhož dne se Radovan Hájek vrátil z práce nezvykle brzy. Hovor dvou žen, který se rozléhal kuchyní, byl tak hlasitý, že nezaregistrovaly, jak se doma objevil. Zato Radovan zaslechl víc, než by kdy chtěl – a to přímo z úst vlastní manželky.
Vydržel poslouchat sotva minutu. Pak mu došla trpělivost. Přešel do kuchyně, opřel se o futra a mlčky se zahleděl na Alžbětu. V bytě se rozhostilo ticho tak hutné, že bylo slyšet ptáky za oknem, jak vesele cvrlikají, oslavují jaro a slunce a bezstarostně pohrdají lidskými malichernostmi. Libuše Matoušeková zbledla jako stěna. Chtěla synovu známost srovnat do latě, ale ani ve snu ji nenapadlo, že by ji mohla takhle nachytat. Alžběta horečně přemýšlela, co Radovan stihl slyšet a zda se z toho dá nějak vyvléknout. Nakonec to zkusila zahrát do autu:
„Ehm… to je naše nová sousedka. Stavila se jen pro otvírák.“
Přitom po Libuši střelila pohledem, který by vyděsil i otrlého rváče.
„Ano. A už jdu,“ přisvědčila pohotově Vavřincova matka a nenápadně Alžbětě ukázala zaťatou pěst. Jako varování, že příště se krotit nebude.
„Jen pokračujte,“ pronesl Radovan zamyšleně. „Kvůli mně se přece nemusíte zvedat. Slyšel jsem toho dost. Asi půjdu já.“
„Radovane, to není tak, jak si myslíš,“ hlesla Alžběta třesoucím se hlasem.
„Ano…,“ přidala se nejistě Libuše.
„No jistě,“ přikývl Radovan a bez dalšího slova odešel.
Vyrazil rázně, bez ohlédnutí. Na schodech se snažil udržet klid, ale moc se mu to nedařilo. Sevřelo se mu hrdlo, vzduch byl najednou těžký a před očima se mu dělaly mžitky.
„Pane bože, sousede, co se vám stalo?“ dolehl k němu vyděšený ženský hlas.
K sobě přišel až v cizím bytě. Rozhlédl se – tady ještě nikdy nebyl. Seděl v kuchyni na ošoupaném gauči a někdo mu do ruky vtiskl hrnek.
„Napijte se. Rychle.“
Radovan se napil. Káva s koňakem, obojí mizerné. Instantní káva nejlevnějšího druhu a koňak, který páchl směsí ponožek a kdovíčeho dalšího. Přesto to zabralo. Svět se zaostřil a on poznal Natálii Urbanovou, sousedku z druhého patra. On s Alžbětou bydleli ve čtvrtém. Všiml si už dřív, že si ho občas měří zkoumavým pohledem, ale nikdy tomu nepřikládal význam.
„Děkuju,“ vydechl.
Natálie se nadechla, jako by chtěla něco dodat…