Radka se nadechla, jako by si v duchu znovu skládala mozaiku událostí, které vedly až sem. Peníze tehdy nepocházely z ničeho společného – její matka prodala svůj pokoj v komunálním bytě a při předání obálky pronesla jen prosté: „To máš na budoucnost.“ A přesně tak to také dopadlo. Na jejich společné zítřky.
Kamil mlčel. Ani se nepokusil skočit jí do řeči.
„Byt je napsaný na mě,“ pokračovala klidně. „Protože ty jsi tehdy neměl stálou práci. Hledal ses, pamatuješ? A já jsem v bance musela doložit příjmy, jinak by nám žádný úvěr nedali.“
Zvedla k němu oči. „Už si vzpomínáš?“
„Ale… vždyť jsme přece… domlouvali se…,“ zkusil namítnout.
„Ano. Říkali jsme, že je náš. A tak to taky dlouho bylo,“ přikývla. „Dokud jsi nepřišel s tím, že chceš všechno dělit.“
Radka se posadila zpátky na židli a vzala do ruky hrnek. Káva už byla studená, přesto se napila.
„Víš, Kamile,“ řekla po chvíli, „došlo mi, že máš pravdu. Asi by bylo lepší, kdybychom šli každý svou cestou.“
„Opravdu?“ ožil, i když v jeho pohledu problikla nejistota.
„Ano. A když už toužíš po novém začátku, pojďme to udělat férově,“ pokračovala. „Já zůstávám tady. Byt je můj. Ty si najdeš něco svého. Sám. Za své peníze.“
„Radko, přece se můžeme domluvit normálně…“
„A tohle není normální?“ pousmála se. „Chtěl jsi volnost. Tak ji máš. Bez omezení.“
Kamil si sedl naproti ní. Jeho nejlepší košile v tu chvíli působila nepatřičně, skoro směšně.
„Jenže já teď nemám na nové bydlení,“ přiznal tiše.
„A já nemám chuť tě dál živit,“ odpověděla bez zloby. „Sám jsi říkal, že jsme dospělí.“
„Myslel jsem, že to vyřešíme v klidu…“
„A taky řešíme,“ pokrčila rameny. „Nikdo nekřičí. Jen si každý odnese to, co si vybral. Ty jsi chtěl, abych odešla. Nakonec odcházíš ty. Není to fér?“
Vstala, vzala hrnek a zamířila ke dřezu. Na displeji telefonu bliklo oznámení o doručení nákupu, který objednala na dnešek.
„Potřebuju čas si to promyslet,“ zamumlal Kamil.
„Samozřejmě,“ přikývla, když oplachovala porcelán. „Jen to moc neprotahuj. Odpoledne mají přijít kamarádky. Nerada bych před nimi řešila rodinné drama.“
Kamil odešel do ložnice. Radka slyšela jeho tlumený, nervózní hlas, jak telefonuje. Převzala tašky s potravinami a začala krájet zeleninu. Pohyby měla klidné, soustředěné, téměř uklidňující.
Asi po půlhodině se objevil zpátky v kuchyni. „Radko… nemyslíš, že jsme to vzali moc zhurta? Neměli bychom si o tom ještě jednou promluvit?“
„A o čem?“ neodtrhla se od prkénka. „Ty už máš jasno. A já s tím souhlasím.“