„…Byla jsem fér. Nic jsem ti netajila,“ dodala klidně.
Kamil se však chytil jiného bodu. „Jenže byt… ten jsme přece budovali společně. Rekonstrukce, vybavení, všechno jsme řešili spolu…“
Radka k němu konečně zvedla oči. „Rekonstrukce?“ zopakovala tiše. „Myslíš tu, kterou dělal můj táta? Vlastníma rukama a zadarmo?“
Na okamžik se odmlčela a pak pokračovala: „A nábytek? Ten, co jsme kupovali z mé výplaty, zatímco ty ses snažil najít sám sebe?“
„Já jsem přece pracoval,“ bránil se.
„Ano, pracoval,“ přikývla. „Jenže zvláštní shodou okolností šly tvoje peníze vždycky na tebe. A chod domácnosti zůstával na mně. Pamatuješ, jak jsi to vysvětloval? Že chlap potřebuje vlastní finance, aby si zachoval sebeúctu.“
Kamil zmlkl.
„A taky si pamatuju,“ pokračovala Radka tiše, „jak jsi říkal, že na děti ještě nejsi připravený. A když se narodil Matěj, že tě role otce děsí.“
Hořce se pousmála. „Zato dneska všude vyprávíš, jak jsi starostlivý táta.“
„To s tím nesouvisí,“ namítl.
„Souvisí,“ odpověděla pevně. „Protože já moc dobře vím, že jsi se nerozhodl odejít včera. Ani minulý týden.“
Odložila nůž, otočila se k němu čelem a opřela se o linku. „Řekni mi, Kamile… líbí se Tereze Blažekové tenhle byt? Nebo plánujete něco jiného?“
Viditelně zbledl. „Jaká Tereza?“
„Ta, se kterou si už půl roku píšeš,“ pronesla bez zaváhání. „Je jí osmadvacet, pracuje u vás ve firmě, děti zatím nemá, ale moc po nich touží. Pamatuju si to správně?“
„Ty jsi mě sledovala?“ vyhrkl.
Radka zavrtěla hlavou. „Nemusela jsem. Všechno jsi mi řekl sám. Vzpomínáš na ten večer před třemi týdny? Přišel jsi domů nadšený a vyprávěl o nové kolegyni. Jak je chytrá, schopná, perspektivní.“
Krátká pauza. „A druhý den sis koupil novou košili.“
Utřela si ruce do utěrky. „Začal ses sprchovat ráno místo večer. Pořídil sis parfém. A poprvé po deseti letech ses přihlásil do fitka.“
„Radko…“
„A telefon?“ nenechala se přerušit. „Ten teď nosíš i do koupelny. Dřív ti ležel klidně kdekoliv. A pořád se usmíváš na displej.“
Na Kamilových chytrých hodinkách se rozsvítila notifikace. Automaticky na ni pohlédl a rychle si zakryl zápěstí.
„Píše Tereza?“ zeptala se Radka s až překvapivě upřímným zájmem.
Kamil se sesunul na židli. „Já jsem to takhle neplánoval…“
„Co přesně?“ naklonila hlavu. „Zamilovat se? Nebo se nechat nachytat?“
„Byla to náhoda. Nejdřív jen pracovní rozhovory a pak…“
„A pak ses rozhodl, že bude jednodušší, když odejdu já,“ doplnila ho chladně. „Praktické řešení. Byt zůstane tobě, pověst neutrpí — manželka odešla sama, takže vina je na ní. A s Terezou můžeš začít…“