„Tady máte klíče od bytu vaší matky, vezměte si je zpátky!“ vyštěkla jsem a svazek kovu s prudkým gestem dopadl na stůl před tchyni ve chvíli, kdy mi konečně došlo, jaké má skutečné úmysly. Kuchyní se rozlehl ostrý cinkot, zatímco Stanislava Matoušeková klidně upíjela čaj a tvářila se, jako by se nestalo vůbec nic mimořádného.
Celý ten příběh se začal odvíjet zhruba před třemi měsíci. Tehdy se tchyně zničehonic rozhodla předvést nebývalou velkorysost. Zavolala Miroslavu Kolářovi do práce a s patosem v hlase oznámila, že na nás chce přepsat svůj dvoupokojový byt v samotném centru Ostravy. Zůstali jsme jako opaření. Stanislava Matoušeková ke mně nikdy neprojevovala vřelost, a najednou takový dar?
„Vendulko, zlatíčko,“ sladce tehdy promluvila, „jste mladí, potřebujete vlastní bydlení. Mně už stačí málo. Přestěhuju se do menšího bytu na okraji města a budu spokojená.“
Miroslav doslova rozkvetl. Objímal mě, točil se se mnou v naší pronajaté garsonce a pořád dokola opakoval, že konečně budeme mít opravdový domov. Naše pětiletá Elena Tkadlecová dostane svůj vlastní pokoj, my si budeme moci dovolit druhé dítě. V hlavě se mi míhaly obrazy budoucnosti plné radosti, plánů a nadějí.
Tchyně naléhala, abychom se nastěhovali co nejdřív. Tvrdila, že už má vyhlédnuté menší bydlení a chce mít všechno rychle vyřešené. Papíry k přepisu prý zařídí během pár týdnů, do té doby nám navrhla, ať v bytě prostě bydlíme a zvykáme si.
Během dvou dnů jsme měli sbaleno. Dala jsem výpověď z místa účetní v malé firmě – stejně jsem chtěla hledat práci blíž novému domovu. Miroslav si vzal dovolenou, aby zvládl stěhování i první úpravy. Elena nadšeně poskakovala, když zjistila, že její pokoj bude mít velké okno do dvora.
Byt byl opravdu krásný: prostorný, plný světla, s vysokými stropy a ozdobnou štukovou výzdobou. Zařízení působilo zastarale – masivní nábytek, koberce na stěnách, skleněné vitríny s křišťálem –, ale to se dalo časem změnit.
Stanislava Matoušeková k nám začala jezdit téměř denně. Nejprve si prý potřebovala odvézt drobnosti, později nás jen „zkontrolovat“. Kritizovala každou maličkost: moje vaření, úklid i to, jak vychovávám Elenu. Skřípala jsem zuby a mlčela. Byl to přece její byt a změna měla přijít brzy.
Když uběhly dva týdny, opatrně jsem se zmínila o dokumentech. Mávlа rukou – notář je nemocný. Pak chyběly potvrzení, pak přišly svátky, pak zase jiné výmluvy. Dny plynuly a nic se nehýbalo.
Miroslav mě uklidňoval. Tvrdil, že jeho máma by nás nepodvedla, že za všechno může byrokracie. Jenže ve mně už klíčilo podezření, které zesílilo po jedné konkrétní příhodě.
Jednoho dne přijela tchyně dřív než obvykle. Byla jsem ve vaně, Elena si hrála v obýváku. Stanislava Matoušeková netušila, že jsem doma, a telefonovala s kamarádkou. Nechtěla jsem poslouchat, ale její hlas se nesl bytem.
„Představ si, Ireno,“ smála se, „bydlí si v mém bytě, jako by jim patřil. A ta hloupá huso už dokonce dala výpověď, visí Miroslavovi na krku. Myslí si, že jim ten byt daruju! Chudák naivní. Ještě jim připravím takové peklo, že utečou sami. A Miroslav se ke mně vrátí, vždyť je to maminčin mazánek.“
Ztuhla jsem. Opřená o studenou zeď koupelny jsem lapala po dechu a snažila se pochopit, co jsem právě slyšela. Byla to od začátku past? Vylákala nás sem úmyslně, aby nás pak vyštvala?
Vyšla jsem z koupelny a nasadila neutrální výraz. Stanislava Matoušeková se na mě usmála a spustila chválu na Elenu, jak je šikovná a hezky kreslí. Přikyvovala jsem, dokonce jsem se usmívala, ale uvnitř ve mně vřel vztek a bylo mi jasné, že tenhle příběh ještě zdaleka nekončí a večer si budu muset s Miroslavem vážně promluvit.