Ten večer jsem se pokusila promluvit s Miroslavem Kolářem. Popsala jsem mu všechno, co jsem zaslechla, do posledního slova, ale narazila jsem na zeď nepochopení. Ani na okamžik nezaváhal.
„Vendulo, to sis určitě vyložila špatně,“ mávl rukou. „Máma by něco takového nikdy neřekla. Vždyť nás má ráda, hlavně Elenu. Vidíš přece sama, jak se jí pořád věnuje.“
„Miroslave, slyšela jsem to jasně,“ nenechala jsem se odbýt. „Mluvila o mně jako o hlupačce a otevřeně říkala, že nás odtud dostane.“
Zamračil se, ale hned se zase uklidnil. „A co když mluvila o někom jiném? Zbytečně se tím trápíš. Máma slíbila, že byt přepíše, tak to udělá. Nemá důvod nás podrazit.“
Bylo zbytečné pokračovat. Vždycky, když došlo na jeho matku, stál pevně na její straně. V jeho očích byla bezchybná a jakýkoliv konflikt byl automaticky připsán mně. Odcházela jsem z toho rozhovoru s pocitem naprosté bezmoci.
Od té chvíle jsem se začala chovat obezřetněji a sledovala Stanislavu Matoušekovou s otevřenýma očima. A to, co následovalo, jen potvrdilo mé obavy. Její návštěvy byly čím dál častější – někdy se objevila dokonce dvakrát denně. Ráno dorazila „náhodou“, aby zkontrolovala, co jsem připravila k snídani. Večer se zastavila s výmluvou, že chce vidět, jak Elena zvládla úkoly v přípravce. Bez ostychu otevírala skříňky, přesouvala věci, komentovala každou drobnost.
„Vendulko, proč jsi tu vázu přemístila? Vždycky stála tady,“ upozorňovala mě s nuceným úsměvem.
„Vendulko, takové maso nekupuji. Říkala jsem ti přece, kde je lepší obchod.“
„Vendulko, Elena je čím dál drzejší. Za nás byly děti úplně jiné.“
Moje trpělivost měla své hranice, ale zatím jsem je nepřekročila. Držela jsem se. Snažila jsem se najít práci, jenže pokaždé se objevila překážka. Jednou bylo pracoviště příliš daleko, jindy prý mizerný plat, pak zase „divný kolektiv“. A když jsem konečně narazila na místo, které mi vyhovovalo, Stanislava Matoušeková náhle onemocněla a naléhavě potřebovala, abych se o ni starala.
Rozuzlení přišlo tři měsíce po našem stěhování. Ten den dorazila ne sama, ale s celou skupinou lidí. Dvě její kamarádky a muž, kterého představila jako vzdáleného příbuzného.
„Jen si tu posedíme, dáme si čaj,“ oznámila samozřejmě a zamířila rovnou do obýváku. „Vendulko, připrav něco na stůl.“
Mlčky jsem odešla do kuchyně. Zalévala jsem čaj, krájela dort, skládala sušenky na talíř. Z vedlejší místnosti se ozýval smích a hlasitý hovor. A pak jsem uslyšela její hlas, jasný a jistý:
„Ano, Bronislave, byt je opravdu pěkný. Když budeš příště v Ostravě, klidně tu můžeš bydlet. Místa je tu dost, pokoje jsou prostorné.“
„A co Miroslav s rodinou?“ zeptal se muž.
„Ale prosím tě,“ zasmála se. „Ti jsou tu jen dočasně. Brzy se odstěhují, už jsem se o to postarala.“
Její kamarádky se rozesmály. Mně se málem vysmekla konvice z ruky. Dočasně? Odstěhují se? Tak takhle to měla celé naplánované.
Vstoupila jsem do obýváku s podnosem. Smích ustal a všichni se na mě usmáli. Úsměvy prázdné, hrané. Položila jsem šálky na stůl a chtěla se otočit, ale Stanislava Matoušeková mě zarazila.
„Vendulko, posaď se s námi. Seznam se s Bronislavem, je z Ostravy, podnikatel. Třeba by mohl Miroslavovi nabídnout práci.“
Sedla jsem si na kraj židle. Bronislav byl asi padesátník, s ulepeným pohledem a nepříjemně širokým úsměvem. Okamžitě se začal vyptávat na naše plány.
„Už jste se tady zabydleli? Chystáte nějaké úpravy bytu?“
Otevřela jsem ústa, ale tchyně mě předběhla: „Jakýpak bytový projekt, Bronislave. Oni tu přece bydlí jen přechodně, než si najdou něco vlastního. Že ano, Vendulko?“
Ztuhla jsem. Před cizími lidmi, bez zaváhání, oznámila, že tu nemáme zůstat. Po všech slibech, po tom, co jsme kvůli ní všechno opustili.
„Stanislavo Matoušeková,“ ozvala jsem se a snažila se udržet klidný hlas, „slíbila jste, že byt přepíšete na nás. Tak jsme se přece domluvili.“
Rozesmála se tak hlasitě, až si její kamarádky vyměnily pohledy. „Ale prosím tě, Vendulko, ty máš ale fantazii! Říkala jsem jen, že tu můžete bydlet, než se postavíte na vlastní nohy. Přepisovat byt? To bych musela být úplně blázen, abych ho někomu darovala.“
Ženy přikyvovaly, Bronislav se ušklíbl. Seděla jsem tam neschopná slova, s pocitem, že se mi v hrudi mísí vztek, ponížení a hořkost v jeden těžký uzel, který mi svíral hrdlo a nedovoloval nadechnout se.